Dokumenty
Obrázky
Videá
Fórum
 
 

Člověk proti státu II. - Velká politická pověra


Člověk proti státu II. - Velká politická pověra

Velkou politickou pověrou minulosti byla božská práva králů. Velkou politickou pověrou současnosti je božské právo parlamentu. Olej svatého pomazání skanul z hlavy jedné na hlavy mnohých a přenesl mystickou autoritu na jejich rozhodnutí a vyhlášky.

Dnes se díváme na víru v božská práva králů jako na iracionální. Ovšem musíme připustit, že byla konzistentnější, než je naše víra současná. Ať už se v čase vrátíme zpět do doby, kdy byl vladař bohem, kdy byl potomkem bohů nebo do doby, kdy byl pouze bohem ustaven, můžeme vidět dobré důvody pro pasivní poslušnost jeho vůli. Když v době Ludvíka XIV teologové jako Bossuet učili, že králové "jsou bohy, a sdílí v tomto smyslu božskou suverenitu", nebo když se učilo, jako za časů starých toryů, že "monarcha je vyslancem nebes", je jasné, že z této základní premisy nevyhnutelně plynul závěr, že vladařovy příkazy nemohou být podrobeny nějakým lidským omezením. Ovšem pro moderní víru v parlament žádné takové oprávnění neexistuje. Legislativní těleso nepředstírá božský původ nebo ustanovení, a tak nemůže ukázat na žádné nadpřirozené odůvodnění svého nároku na neomezenou autoritu. Žádné přirozené odůvodnění této autority také doposud nebylo podáno. Tudíž víra v neomezenou autoritu parlamentu nemá ani konzistentnost, která charakterizovala dřívější víru v neomezenou autoritu krále.

Je zajímavé, kolik lidí se fakticky stále drží doktrín, kterých se nominálně zřekli – zůstanou u podstaty i poté, co opustí formu. V teologii nám jako příklad může posloužit Carlyle, který se za svých studentských let vzdal, jak si myslel, víry svých předků. Ovšem odmítl pouze skořápku, aby si ponechal obsah, jak je vidět v jeho úvahách o světě a člověku. Zůstal tak ve své podstatě jedním z nejpřísnějších skotských kalvinistů. Obdobné příklady lze nalézt i ve vědě. Sir Charles Lyel spojil naturalismus v geologii se supernaturalismem v biologii. Ačkoliv byl předním stoupencem uniformitarianismu v geologii, kde pro kosmogonii neměl místo, tak zároveň dlouho obhajoval víru ve zvláštní stvoření organických typů, pro kterou nenalezneme jiný zdroj než biblickou kosmogonii. Teprve na sklonku života ustoupil argumentům pana Darwina. V politice, jak jsme výše implikovali, nacházíme analogické případy. Obecně přijímaná doktrína, která je společná dnešním toryům, whigům i radikálům, že vládní autorita je neomezená, se datuje zpět do doby, kdy zákonodárce měl údajně božský původ a přežívá i přes to, že víra v božský původ zákonodárců již vzala za své. "Ach, ale zákon parlamentu může učinit všechno", je odpověď daná občanovi, který zpochybňuje legitimitu nějakého státního příkazu. Nebohý občan pak zůstává paralyzován, neboť ho nenapadne ptát se jak, kdy a odkud se vzala tato údajná všemohoucnost, omezená pouze fyzikální nemožností.

Ptát se tedy budeme my. Stejně jako u ospravedlnění, které bylo dříve pokládáno za platné, že vládcové na zemi jsou zástupci vládce na nebesích a podrobení se jim ve všech ohledech je povinností, položme si otázku, jaké zde existují důvody pro onu údajnou povinnost podrobit se ve všech věcech vládnoucí parlamentní nebo republikánské moci, která se neodvolává na žádný božský mandát. Evidentně nás toto bádání přivede ke kritice minulých a současných teorií původu politické autority. Znovuotevření otázky, o níž se předpokládá, že byla již dávno zodpovězena, by mohlo vyžadovat jistou omluvu. Ovšem dostatečnou omluvou budiž, že to, co je dnes běžně přijímáno, je ve své podstatě zcela nepodložené.

Pojetí státní suverenity je tím, co se nabízí jako první. Kritické prozkoumání tohoto pojetí, jak ho představují ti, kteří nepostulují božský původ státní suverenity, nás vede nejprve k argumentům Hobbese.

Pro účely argumentace přijměme Hobbesův postulát, že "v době, kdy lidé žili bez společné síly, která by je udržela v hrůze, byli ve stavu, jenž se dá nazvat ... válkou všech proti všem."[1] Ačkoliv ani to nemusí být nezbytně pravda, protože existují některé malé necivilizované společnosti, v nichž i bez "společné síly, která všechny udržuje v hrůze", lidé zachovávají mír a harmonii lépe, než jsou zachovávány ve společnostech, kde taková moc existuje. Přiznejme mu také platnost jeho předpokladu, že vzestup vládnoucí moci nad sdružením lidí je výsledkem jejich touhy uchovat řád a pořádek. Ve skutečnosti vládnoucí moc spíše povstává z potřeby podřízenosti válečnému vůdci v ofenzivním nebo defenzivním boji a nemívá žádný nutný vztah k zachování pořádku mezi sdruženými jednotlivci. Nakonec přijměme i neobhajitelný předpoklad, že aby unikli zlu chronických konfliktů, členové společnosti uzavírají "úmluvu", v níž se vzdávají své primitivní svobody a podřizují se vůli vládnoucí moci.[2] To i s implikací, že potomci jsou navždy vázáni úmluvou, kterou za ně uzavřeli vzdálení předkové. Naše námitky tedy nebudou směřovat vůči těmto předpokladům, ale vůči závěrům, které z nich Hobbes vyvozuje. Píše:

"Tam, kde nebyla žádná dohoda, nebyla přenesena žádná práva a každý člověk měl právo dělat cokoliv. Žádný jeho čin nebylo možné označit za nespravedlivý. Když je ovšem vytvořena dohoda, tak její porušení je nespravedlivé. Definice NESPRAVEDLNOSTI tedy není nic jiného, než nedodržování dohody... Tudíž ještě před tím, než můžeme něco nazvat spravedlivým či nespravedlivým, musí existovat nějaká donucovací moc, která přiměje lidi stejným dílem k plnění jejich dohody hrůzou z nějakého potrestání, jenž je větší, než by byly výhody očekávané z porušení dohody."[3]

Byl charakter lidí v Hobbesově době skutečně tak špatný, aby to ospravedlnilo jeho předpoklad, že nikdo by neplnil žádnou dohodu, pokud by chyběla donucovací moc a nehrozily mu tresty? V dnešní době dokážeme přece "rozlišit špatné a dobré" i bez ohledu na to, jaký postoj k tomu má nějaká donucovací moc. Mezi svými přáteli bych vyjmenoval nejméně půl tuctu takových, kterým implicitně věřím, že dodrží dohodu i bez "hrůzy z nějakého potrestání", a pro které by dodržování spravedlnosti bylo stejným morálním imperativem při absenci donucovací moci jako v její přítomnosti. Povšimněme si ovšem, že tento nepodložený předpoklad a jeho implikace, narušují i Hobbesův argument pro státní autoritu a i pokud ho přijmeme, tak docházíme ke dvěma významným závěrům. Zaprvé, takto odvozená státní autorita je pouhým prostředkem, zřízeným k dosažení účelu a nemá žádné jiné opodstatnění mimo služby tomuto účelu. Pokud tento účel není sledován, tak podle této hypotézy státní autorita neexistuje. Zadruhé, tímto účelem, pro který státní autorita byla zřízena, je vynucování spravedlnosti. Hobbesova argumentace ve skutečnosti nedává státu žádné ospravedlnění pro užití donucovací moci k jakémukoliv jinému účelu, než je zabránění přímé agresi, nebo zabránění nepřímé agresi, která plyne z porušení smlouvy. Pokud dodáme obranu proti vnějším nepřátelům, tak to jsou veškeré funkce implikované v Hobbesově odvození oprávněnosti suverénní státní autority.

Hobbes argumentuje pro zájmy absolutní monarchie. Jeho moderní obdivovatel Austin má pochopení pro cíl odvodit autoritu zákona z neomezené autority jednoho člověka, nebo skupiny lidí, která je malá v porovnání s celou komunitou. Austin původně sloužil v armádě a bylo o něm po pravdě poznamenáno, že "trvalé stopy" této zkušenosti jsou vidět v jeho díle Province of Jurisprudence. Pokud se nenecháme odradit jeho rozčilujícím puntičkářstvím – nekonečnými definicemi a jejich opakováním, které neslouží ničemu jinému, než rozmlžení jeho základních doktrín – zjistíme, že zkrátka propojuje občanskou a vojenskou autoritu. Bere jako danou věc, že jak jedna, tak druhá, si zasluhuje nezpochybnitelný respekt, jak ve svém původu, tak v rozsahu. Aby ospravedlnil pozitivní právo, vede nás zpět k absolutní suverenitě moci, jež tyto zákony na lidi uvaluje – monarchovi, aristokracii nebo většímu uskupení lidí, kteří hlasují v demokracii. Takový hlasující orgán je podle něj také suverénem v kontrastu se zbytkem společnosti, kde zůstávají poddaní. A protože pokládá za danou neomezenou autoritu vládnoucího orgánu, ať už je jím jeden člověk, nebo skupina lidí, které přisuzuje suverenitu, nemá samozřejmě žádný problém odvodit právní platnost jejich vyhlášek a zákonů, které nazývá pozitivním právem. Problém je ovšem pouze posunut o krok zpět a tam ponechán bez řešení. Otázkou je: Odkud pochází suverenita? Co je tím oprávněním pro tuto neomezenou nadvládu, které se ujímá jeden člověk nebo skupina lidí nad zbytkem společnosti? Kritik může pravdivě říci: "Odvozujete platnost pozitivního práva od neomezené suverenity, a tato posloupnost je dostatečně očividná. Dokažte ale nejprve existenci vaší neomezené suverenity".

Na tento požadavek nepřichází žádná odpověď. Analýza předpokladů a doktrín Austina ukazuje, že pro ně nemá žádný lepší základ než Hobbes. Pokud chybí onen božský původ, tak ani jednohlavý vládce ani mnohohlavý vládce nemohou prokázat takovou oprávněnost, kterou nárok na neomezenou suverenitu implikuje.

"Ale ovšem," zazní nepochybně v ohlušujícím sboru, "existuje nezpochybnitelné právo většiny, která dává nepopiratelná práva parlamentu, jenž si volí."

Ano, nyní se dostáváme k jádru věci. Božské právo parlamentů znamená božské právo většin. Základní předpoklad, který činí zákonodárci stejně jako občané, je, že většina má moc, kterou nelze nikterak omezit. To je současnou teorií, jež je přijímána bez důkazu jako samozřejmá pravda. Nicméně kritika ukáže, jak myslím, že tato současná teorie vyžaduje radikální modifikaci.

V eseji "Železniční morálka a železniční politika", vydané v Edinburgh Review v říjnu 1854, jsem pojednával o otázce moci většiny na příkladu řízení veřejně obchodovaných akciových společností. Nenapadá mě lepší příprava pro cestu k patřičnému závěru, než je citace jedné pasáže z tohoto článku:

"Ať už se spojí skupina lidí ke spolupráci za jakýchkoliv okolností nebo k jakémukoliv účelu, panuje dnes obecný názor, že pokud se mezi nimi vyskytne rozdílné mínění, tak je spravedlivé, když vůle většího počtu převládne nad vůlí menšího počtu. O tomto pravidlu se předpokládá, že je univerzálně aplikovatelné na jakoukoliv otázku. Tak zažité je toto přesvědčení, a tak málo byla prozkoumána etická stránka této záležitosti, že jen samotné vyslovení pochybností o ní vzbuzuje údiv. Přesto nevyžaduje více než jen stručnou analýzu, abychom ukázali, že se jedná o pouhou politickou pověru. Můžeme si vybrat bezpočet příkladů, které dokazují pomocí reductio ad absurdum, že právo většiny je čistě podmínečným právem, platným jen v určitých případech a s omezeními. Předpokládejme, že na nějakém shromáždění filantropické společnosti padne rozhodnutí, že mimo pomoci chudým tato společnost najme misionáře, kteří budou mít za úkol kritizovat papežství. Smí být příspěvky katolických členů, kteří se ke společnosti připojili kvůli její charitativní práci, použity za tímto účelem? Předpokládejme, že vedení knižního klubu ve své většině pojme názor, že za stávajících okolností je výcvik ve střelbě důležitější než čtení a odhlasují si použití peněz vybraných od členů na nákup nábojů a terčů. Byl by zbytek členů vázaný tímto rozhodnutím? Předpokládejme, že pod dojmem novinek z Austrálie, většina členů Freehold Land Society rozhodne nejen vyslat výpravu kopáčů zlata, ale použít i naakumulovaný kapitál na financování expedice. Bylo by takové použití majetku spravedlivé vůči menšině? A musí se tato menšina expedice také účastnit? Málokdo by dal kladnou odpověď už na první z těchto otázek. A proč? Protože všichni vnímáme, že když se sdružíme do nějakého společenství, tak nikdo nemůže být nucen do činnosti, která je v rozporu nebo zcela mimo původní účel, k němuž takové společenství vzniklo. Každá z těchto takzvaných menšin by mohla po právu odpovědět většině, která ji chce přinutit: "Sdružili jsme se s vámi za účelem dosažení určitého cíle. Poskytli jsme čas a peníze na dosažení tohoto cíle a při jeho dosahování jsme implicitně souhlasili, že se budeme řídit pravidly společenství včetně pravidla podrobení se rozhodnutí většiny. Ovšem nesouhlasili jsme, že bychom se měli podrobit v jakýchkoli jiných otázkách. Pokud jste nás přesvědčili, abychom se k vám přidali za účelem dosažení jistého cíle, a pak se najednou rozhodnete pro naprosto jiný cíl, se kterým my nesouhlasíme, tak jste naší podporu získali pod falešnou záminkou a my se již necítíme vázáni vašim rozhodnutím." To je jediná racionální interpretace této záležitosti. Obecným principem implicitním ve spravedlivém řízení každého sdružení lidí je, že jeho členové spolu uzavřeli dohodu, že se budou podrobovat většinovému rozhodování v záležitostech, týkajících se dosahování cílů, pro které bylo sdružení založeno, ale v ničem jiném. Pouze v tomto rozsahu může být dohoda platná. Povahou každé dohody je totiž implikováno, že ti, kteří se k ní připojují, musí vědět, k čemu se v ní zavazují. Pokud se lidé sdruží s jinými za účelem dosahování specifikovaného cíle, tak nemohou dopředu vyslovit souhlas se všemi nespecifikovanými cíli, které sdružení může také hypoteticky podniknout. A pokud neexistuje explicitní porozumění cílům společenství, tak většina, nutící menšinu k jejich plnění, není ničím jiným než tyranií."

Přirozeně, pokud takové zmatení idejí ohledně moci většin existuje ve vztahu k akciovým podnikům, kde zakládající smlouva implicitně vymezuje tyto pravomoci, existuje ještě větší zmatení tam, kde žádná zakládající smlouva nebyla. Nicméně i tam platí stejný princip. Opět zde předkládám tvrzení, že členové společenství jsou vázáni "podrobit se rozhodnutí většiny v záležitostech týkajících se plnění toho cíle, kvůli kterému společenství vzniklo, ale žádného jiného". A tvrdím, že toto se týká národa, stejně jako akciové společnosti.

"Ano, ale," přijde teď očividná námitka, "tady není žádný specifikovaný účel, pro který se příslušníci národa sdružili – a protože nejsou a nikdy nebyly specifikované účely, kvůli kterým sdružení vzniklo, tak nejsou žádná omezení a moc většiny je absolutní."

Musíme připustit, že hypotéza společenské smlouvy, ať už v podobě předpokládané Hobbesem nebo v podobě předpokládané Rousseauem, je neoprávněná. Musíme připustit i to, že kdyby někdy v minulosti takový kontrakt byl skutečně uzavřen, nemohl by být závazný pro potomky těch, kteří ho uzavřeli. Navíc, když někdo řekne, že při absenci těch omezení moci, která by implikovala uzavření původní smlouvy, zde není nic, co by většině bránilo vnucovat svou vůli menšině násilím, také s ním budeme souhlasit, ovšem doprovodíme to komentářem, že pokud je násilí většiny jejím ospravedlněním, pak je násilí despoty, krytého dostatečně mocnou armádou, také ospravedlněním a problém nám tu zůstává. Co bychom měli hledat, je nějaké vyšší oprávnění pro podrobení se menšiny většině, než jen to, které plyne z neschopnosti čelit fyzickému donucení. Dokonce i Austin, který byl tak horlivý v prohlášeních o nezpochybnitelné autoritě pozitivního práva a pokládal absolutní suverenitu nějakého druhu – monarchickou, aristokratickou, ústavní nebo lidovou – za zdroj této nezpochybnitelné autority, nakonec byl nucen připustit existenci nějakých morálních limitů činů vlády. Ačkoliv trvá na své rigidní teorii suverenity a tvrdí, že suverénní vláda "má legální volnost omezit svobodu podle svého uvážení," připouští, že "vládě může být zabráněno pozitivní morálkou v omezení politické svobody, kterou přenechává nebo garantuje svým poddaným."[4] Tudíž bychom měli najít ne fyzické ospravedlnění, ale morální ospravedlnění údajné moci většiny.

V první řadě se zde nabízí jedno známé tvrzení: "Pokud chybí jakákoliv dohoda, která by obsahovala implicitní omezení, je vláda většiny neomezená, protože je spravedlivější, aby se plnila vůle většiny než vůle menšiny." To může znít docela rozumně, dokud se neobjeví protitvrzení. Lze totiž namítnout, že pokud dohoda chybí, tak nadřazenost většiny nad menšinou vůbec neexistuje. Je to spolupráce nějakého druhu, z níž povstávají tyto pravomoci a závazky většiny a menšiny. Pokud neexistuje dohoda na spolupráci, tak tyto pravomoci a závazky chybí také.

Zde argumentace očividně vázne na mrtvém bodě. Za stávajících okolností nelze popsat žádný morální původ suverenity většiny nebo omezení této suverenity. Ale další úvaha odhalí řešení tohoto problému. I pokud odmítneme veškeré hypotetické dohody na spolupráci, můžeme si položit otázku, k jaké dohodě by asi mezi občany došlo s praktickou jednomyslností. Pokud dostaneme dostatečně jasnou odpověď, budeme mít postačující ospravedlnění pro vládu většiny v jisté omezené oblasti, ale nikoliv mimo tuto oblast. Uveďme si nejprve několik příkladů, z nichž tato omezení budou zřejmá.

Kdybychom se dnes dotázali všech Angličanů, jestli by se přidali ke společnosti pro výuku náboženství, kde by se většinově hlasovalo o tom, jaké náboženství to bude a jaká bude forma bohoslužeb, zaznělo by hlasité a důrazné NE od velké části z nich. Pokud bychom navrhli obnovit zákony proti luxusu a ptali se, kdo by se přidal ke společnosti, v níž by se zavázal poslechnout většinové hlasování týkající se toho, v jakém oblečení bude chodit a jaká jídla bude jíst, téměř všichni by to odmítli. Stejným způsobem (abychom vybrali jednu aktuální otázku), pokud by lidé byli dotázáni, jestli by chtěli patřit ke spolku, který většinovým hlasováním rozhoduje o tom, kdy, jaké a jestli vůbec nějaké alkoholické nápoje smějí pít, pravděpodobně nadpoloviční většina by k tomu ochotná nebyla. Obdobně je to s mnoha jinými věcmi, které dnes pokládáme za čistě soukromé záležitosti. Jakkoliv zde může existovat přání významné části populace spolupracovat na provedení nebo regulaci těchto věcí, zdaleka nejde o jednomyslné přání celého národa. Z toho plyne, že kdyby se dnes psala smlouva o společenské spolupráci a její účely byly specifikovány před tím, než by byl získán souhlas ke spolupráci, byly by zde velké oblasti lidského jednání, v nichž by spolupráce byla odmítnuta, a ve vztahu k nimž tedy nemůže mít většina nad menšinou žádnou autoritu.

Obraťme nyní naši otázku: Pro jaké účely by všichni lidé souhlasili se spoluprací? Nikdo nepopírá, že při obraně proti cizí invazi by byl souhlas prakticky jednomyslný. S výjimkou Kvakerů, kteří odvedli ve své době velmi záslužnou práci a nyní vymírají, všichni by se sjednotili pro defenzivní válku (nikoliv ovšem pro ofenzivní válku). Při tom by se implicitně zavázali přizpůsobit se vůli většiny ohledně opatření, jež směřují k tomuto účelu. Stejná praktická jednomyslnost by existovala také v případě dohody spolupracovat v obraně proti vnitřním agresorům. S výjimkou kriminálníků si všichni přejí, aby jejich osoba a jejich majetek byl adekvátně chráněný. Stručně řečeno, každý občan si přeje zachovat svůj život, zachovat si ty věci, které slouží k zachování a potěšení ze života a zachovat si svou svobodu jak v užívání těchto věcí, tak v jejich dalším získávání. Je mu jasné, že tohle všechno nedokáže, kdyby jednal jen osamoceně. Proti zahraničním útočníkům je bezbranný, pokud se nespojí se svými bližními. Také úkol ochránit sám sebe před všemi domácími útočníky by byl dost složitý a nebezpečný. Ještě na jedné spolupráci mají zájem všichni – užití teritoria, které obývají. Pokud by přežilo primitivní komunální vlastnictví půdy, tak by také přežila primitivní komunální kontrola nad jejím využitím a rozhodnutí většiny by určovalo, jaká její část se má využít pro pěstování jídla, jaká pro cesty a jaká pro jiné účely. I dnes, ačkoliv tato záležitost byla komplikována nárůstem soukromého vlastnictví půdy, podle zákona je stát stále nejvyšším vlastníkem (každý vlastník je úředně nájemcem Koruny) a může autorizovat povinný odprodej za spravedlivou náhradu. Implikací je, že vůle většiny je relevantní při rozhodování o tom, které části povrchu nebo podzemí mají být využity a jak. To obsahuje i určité dohody uzavírané státem se soukromými osobami a korporacemi.

Pro účely našeho pojednání není nutné řešit detaily a hraniční body ležící mezi oběma skupinami, co všechno by mělo být zahrnuto ve druhé a kolik by toho mělo být vyloučeno z první. Postačí pouze, pokud rozpoznáme jako nepopiratelnou pravdu, že existuje mnoho aktivit, kde by lidé nevyslovili nic ani vzdáleně podobné jednomyslnému souhlasu, aby ohledně jejich provádění byli vázáni vůlí většiny. Na druhou stranu pak existují určité aktivity, u kterých by lidé téměř jednomyslně souhlasili, že se budou řídit vůlí většiny. Zde tedy máme oprávnění pro vynucování vůle většiny v určitých mezích a zároveň stanovení hranice, za níž vůle většiny nemá žádnou autoritu.

Ovšem při analýze této otázky se nevyhnutelně dostáváme k dalším otázkám: Jaké jsou relativní nároky agregátu a jeho jednotek? Existují práva komunity univerzálně platná proti jednotlivci? Mají jednotlivci nějaká univerzálně platná práva proti komunitě? Úsudek o těchto otázkách tvoří předivo politických přesvědčení, a to především těch přesvědčení, která se týkají legitimního rozsahu vládních aktivit. Zde tedy navrhuji obnovit dřímající kontroverzi očekávajíc, že dojdu k jiným závěrům, než které jsou dnes v módě.

Toto píše profesor Jevons ve své knize The State in Relation to Labour: "Naším prvním krokem musí být to, že svou mysl očistíme od ideje, že ve společenských otázkách existují nějaká abstraktní práva." Podobného charakteru je názor vyjádřený panem Matthewem Arnoldem v jeho článku o copyrightu: "Autor nemá přirozené právo na vlastnictví své produkce. Pak ale nemá přirozené právo na nic, co by vyprodukoval nebo získal."[5] Nedávno jsem měl v žurnálu s vynikající pověstí možnost se dočíst, že "znovu vysvětlovat, že neexistují žádná přirozená práva, by bylo plýtváním filosofií." Názory vyjádřené v těchto citacích jsou běžně opakovány státníky a právníky takovým způsobem, jenž implikuje, že pouze nemyslící masy mohou zastávat nějaký jiný názor.

Člověk by očekával, že takové poznámky budou pronášeny méně dogmaticky při znalosti toho, že celá právní škola na kontinentu zastává názor diametrálně odlišný. Idea Natur-recht je základní myšlenkou německé právní vědy. Ať už je náš názor na německou filosofii obecně jakýkoliv, nikdo ji nemůže charakterizovat jako mělkou. Doktrína, která se těší popularitě mezi lidmi, kteří vynikli nad všechny ostatní jako pracovití badatelé, by neměla být odmítána jako pouhý lidový blud. To jen tak mimochodem. Spolu s tvrzením, odmítaným v předchozích citacích, přichází i kladně přijímané protitvrzení. Podívejme se na to, v čem spočívá a co z něho plyne.

Když se nejprve podíváme k Benthamovi, nalézáme toto protitvrzení. Říká, že vláda naplňuje svůj úkol "vytvářením práv, která pak uděluje jednotlivcům: práva na osobní bezpečnost, práva na ochranu cti, práva na majetek," atd.[6] Kdyby tato doktrína plynula z božského práva králů, tak by v ní nebylo nic očividně rozporného. Kdyby pocházela z dávného Peru, kde byl vrchní Inka "zdrojem, z něhož plynulo vše,"[7] nebo z Habeše, kde "král je absolutním pánem nad lidmi a jejich pozemským majetkem,"[8] nebo z Dahome, kde "všichni lidé jsou otroky krále," tak by byla dostatečně konzistentní. Ale Bentham není absolutistou jako Hobbes. Psal v zájmu lidové vlády. V jeho Constitutional Code[10] je suverenita umístěna do celého lidu a důvod pro to je "svěřit suverénní moc co největšímu množství těch, jejichž největší štěstí je správným a zvoleným cílem," protože "toto uspořádání bude mít větší sklon než jakékoliv jiné k dosahování tohoto cíle."

Povšimněme si, co se stane, když tyto dvě doktríny dáme dohromady. Suverénní lid společně ustanoví své zástupce, a tak vytvoří vládu. Takto vytvořená vláda vytvoří práva, a pak tato vytvořená práva udělí jednotlivým členům suverénního lidu, kterým byla sama vytvořena. Tady máme prvotřídní kousek politického eskamotérství! Pan Matthew Arnold, který v článku citovaném výše tvrdí, že "vlastnictví je výtvor zákona", nám také říká, abychom se měli na pozoru před "metafyzickým přízrakem vlastnictví o sobě." Jistě, mezi metafyzickými přízraky nenajdeme nic přízračnějšího než předpoklad, že věc je získaná tím způsobem, že nejprve vytvoříme zástupce, který pak stvoří věc a udělí tuto věc zpět svému vlastnímu stvořiteli!

Z jakéhokoliv úhlu pohledu to zvažujeme, shledáváme Benthamovo tvrzení rozporné. Vláda, jak říká, plní svoji úlohu "vytvářením práv". Slovo "vytváření" může mít dva významy. Může znamenat vytváření něčeho z ničeho, nebo může znamenat dodání formy a struktury něčemu již existujícímu. Znám mnoho lidí, kteří si myslí, že vytvoření něčeho z ničeho nemůže nastat ani činem Boha a pravděpodobně nikdo by netvrdil, že vytvoření něčeho z ničeho je v kompetenci lidské vlády. Alternativní výklad je, že lidská vláda tvoří jen v tom smyslu, kdy dává tvar něčemu, co existovalo už dříve. V tom případě se nabízí otázka: "Co je tou věcí, která existovala již dříve a vláda ji nyní tvaruje?" Právě slovo "vytváří" je zde použito dost zákeřně – nepozorný čtenář může podlehnout jeho iluzi. Bentham byl puntičkář, co se týče přesného vyjadřování a jeho Book of Fallacies má kapitolu o "podvodných termínech". Je podivuhodné, že on sám nám poskytl názorný příklad toho, jaký zmatek dokáže takový podvodný termín vytvořit.

Přenesme se nyní přes tento rozpor a zkusme najít nějakou obhajitelnou interpretaci Benthamových názorů.

Lze například říci, že agregát veškerých pravomocí a práv původně existoval jako nedělitelný celek v suverénním lidu. Tento nerozdělený celek je s důvěrou svěřen (jak by řekl Austin) vládnoucí moci ustanovené suverénním lidem za účelem jeho distribuce. Pokud, jak jsme viděli, je tvrzení, že práva jsou vytvářena, pouhým řečnickým obratem, dá se vymyslet jediná smysluplná konstrukce. Masy jednotlivců, které si přejí uspokojit své touhy a mají jako agregát ve svém držení všechny zdroje k tomuto uspokojení, stejně jako moc nad veškerým individuálním jednáním, ustanoví vládu, která vyhlásí podmínky, za kterých lze provádět individuální jednání a obdržet plnění. Povšimněme si implikací takové konstrukce.

Každý člověk existuje ve dvou stavech. Jako soukromá osoba je poddaným vlády a podrobuje se jejím příkazům. Jako veřejná osoba je jedním ze suverénního lidu, který ustavuje vládu. Takže jako soukromá osoba je jedním z těch, komu jsou práva dávána, zatímco jako veřejná osoba je jedním z těch, který skrze vládu práva udílí. Převeďme takové abstraktní prohlášení na konkrétní prohlášení a pohleďme, co znamená.

Mějme komunitu milionu lidí, kteří podle této hypotézy jsou nejen společnými vlastníky regionu, jenž obývají, ale společnými vlastníky veškerých práv a svobod. Co z toho plyne? Každá osoba, ačkoliv nemá právo na produkt své vlastní práce, má, jako jednotka v suverénním tělese, vlastnický podíl jedné miliontiny z produktu všech ostatních. To je nevyhnutelnou implikací. Protože vláda je podle Benthamova názoru jen zastupujícím tělesem, tak práva, která udílí, jsou právy, která ji byla svěřena suverénním lidem. Jestliže tomu tak je, tak tato práva musí být en block v držení suverénního lidu před tím, než je vláda udělí jednotlivcům. Každý jednotlivec tedy nemá práva jako soukromá osoba a miliontinový podíl na právech jako veřejná osoba. Jako soukromá osoba práva získá teprve tehdy, když se zbylý milion lidí spojí, aby ho jimi obdařil, zatímco on se s nimi spojuje, aby obdařil právy každého jiného příslušníka onoho milionu!

Jakýmkoliv způsobem je interpretujeme, Benthamova tvrzení nás vedou jen do bludiště absurdit.

I při ignorování opačného mínění německých právních autorit a i bez analýzy, která by ukázala jejich vlastní názor jako neudržitelný, by měli Benthamovi stoupenci zacházet s doktrínou přirozených práv méně přezíravě. Rozmanité skupiny společenských fenoménů se totiž propojují v důkazy, že tato doktrína je celkem odůvodněná, kdežto doktrína, kterou předkládají oni, je neodůvodněná.

Studie kmenů v různých částech světa ukazují, že před tím, než existovaly jasně dané vlády, bylo chování regulováno zvykem. Bečuánci se řídí "široce uznávanými zvyky".[11] Mezi Korannskými hotentoty, kteří "svoje náčelníky spíše tolerují, než by se jim podřizovali," [12] "když dávné zvyklosti nedávají jasné vodítko, tak každý z nich jedná podle vlastní úvahy tak, aby byl v souladu se spravedlností". [13] Araucaniané se neřídí "ničím jiným než prvotními konvencemi".[14] Mezi Kirgyzy jsou úsudky starších založeny na "všeobecně uznávaných zvyklostech". Stejné je to s Dyaky. Rajah Brooke říká, že "zvyky se u nich jednoduše staly zákonem a porušení zvyku má za následek pokutu".[16] Tak posvátný je letitý zvyk pro primitivního člověka, že se mu ani nesní zpochybňovat jeho autoritu. Když poté dojde ke vzniku vlády, tak její moc je omezena právě tímto zvykem. Na Madagaskaru je králův úsudek vyžadován pouze "když není žádný jiný zákon, zvyk nebo precedent".[17] Raffles nám říká, že na Jávě "dávné zvyky"[18] omezují vůli vládce. Na Sumatře také obyvatelé nedovolují svým náčelníkům "měnit ustálené zvyky".[19] Dokonce příležitostně, jako v Ashantee, "pokus změnit některé zvyky způsobil svržení krále".[20] Mezi zvyky, které mají svůj původ před ustanovením vlády, jsou ty, které uznávají určitá práva jednotlivců – práva jednat určitým způsobem a vlastnit určité věci. I tam, kde je uznávání vlastnictví rozvinuto nejméně, existuje alespoň vlastnictví zbraní, nástrojů a osobních ornamentů. Obecně, uznání vlastnictví jde daleko za toto minimum. Mezi Severoamerickými indiány jako jsou Šošoni, kteří nemají vládu, existuje soukromé vlastnictví koní. Mezi Chippewayany, kteří "nemají skutečnou vládu", je zvěř chycená do soukromých pastí "pokládaná za soukromý majetek",[21] Obdobná fakta, týkající se chatrčí, nádob a dalšího osobního majetku, lze doložit u Ahtů, Komančů, Eskymáků i Brazilských indiánů. Mezi různými necivilizovanými skupinami se zvykem vyvinul nárok na úrodu, vypěstovanou na vyčištěném kusu půdy, ačkoliv ne na půdu samotnou. Todaové, kteří jsou téměř bez politické organizace, dělají podobný rozdíl mezi vlastnictvím dobytka a země. Kolffovo tvrzení o "mírumilovných Arafuraech" dobře shrnuje tyto důkazy. "Uznávají vlastnická práva v plném smyslu toho slova, aniž by měli jinou autoritu než rozhodnutí svých starších a zvyky svých předků."[22] Dostatek důkazů nám poskytuje i naše vlastní historie. Bentham a jeho následovníci očividně zapomněli na to, že naše vlastní common-law bylo především vtělením "zvyků říše". Dalo jen určitý tvar tomu, co zde existovalo již dříve. Tudíž fakta a fikce jsou oproti jejich tvrzení naprosto obrácené. Fakt je, že vlastnictví bylo uznávaným právem dříve, než byly sepsány zákony státu. Fikcí je, že "vlastnictví je výtvorem zákona".

Je zde další úvaha, která by mohla Benthamovy stoupence vést k zamyšlení nad tím, jestli má jejich doktrína smysl. Kdyby bylo pravdou, že vlády "vytvářejí práva, která udělují jednotlivcům", tak by to implikovalo velkou rozdílnost v právech, která jsou udílena různými vládami. Při absenci určující příčiny, jenž by mohla zvrátit vládní rozhodování, by pravděpodobnost, že se objeví obdobná rozhodnutí, musela být velmi nízká. Ovšem mezi zákony v různých částech světa nalézáme velmi mnoho společných bodů. Všude, kam se podíváme, tam vlády zakazují stejné druhy agrese a uznávají stejné druhy nároků. Zakazují vraždu, krádež, znásilnění – tudíž uznávají, že občan má určitou integritu, která by neměla být jistými způsoby porušována. Další nároky jednotlivců jsou ochraňovány tresty za porušení dohod, podvody, falešná svědectví atd. Stručně řečeno, srovnání ukazuje, že ačkoliv se sbírky zákonů v různých zemích mohou lišit v mnoha detailech, shodují se na tom základním. Co tohle dokazuje? Tato shoda nemůže být dílem pouhé náhody. Shodují se, protože ono údajné vytváření práv není ničím jiným, než formalizací a přesnější definicí těch nároků, které přirozeně vyvstávají, když lidé musí žít jeden vedle druhého.

Komparativní sociologie nám odhaluje další skupinu faktů se stejnou implikací. S tím, jak se společnost rozvíjí, stát na sebe bere ve stále větší míře nejen úlohu formálního uznání lidských práv, ale také obrany těchto práv před agresí. Než vznikly stálé vlády a v mnoha případech i poté, co už dlouho existovaly, byla obrana práv věcí každého jednotlivce nebo jeho rodiny. Stejně tak v současnosti mezi divokými kmeny nebo i v neklidných částech Evropy je potrestání vraždy věcí soukromého zájmu. "Posvátné právo krevní msty" vykonává někdo ze skupiny příbuzných oběti. Obdobně kompenzace za agresi proti majetku nebo za příkoří jiného druhu vymáhá v rannějších fázích vývoje společnosti nezávisle každý člověk nebo jeho rodina. Jak vývoj společnosti postupuje, ústřední vládnoucí moc na sebe bere v čím dál větší míře úkol zajistit jednotlivcům jejich osobní bezpečnost, bezpečnost jejich majetku a v určité míře vynutitelnost nároků plynoucích ze smluv. Vlády, které se původně zabývaly především obranou společnosti jako celku proti jiným společnostem, nebo útočením na jiné společnosti, stále více přebírají funkci ochrany jednoho jednotlivce před druhým. Stačí si připomenout dobu, kdy lidé u sebe běžně nosili zbraně nebo si povšimnout zlepšení policejní zprávy v naší vlastní době a zvýšení prostředků, které jsou nyní vynakládány na vymožení malých dluhů, abychom viděli, že obrana práv každého jednotlivce je stále ve větší míře uznávaná jako povinnost státu. Jinými slovy, vývoj společnosti znamená nejen lepší rozpoznávání toho, co nazýváme přirozenými právy, ale i jejich lepší vynucování. Vlády by se tak stávaly ve větší míře služebníky těchto nezbytných předpokladů individuálního blahobytu.

Tento vývoj doprovázela další a významnější změna. Státy, které nechránily jednotlivce proti agresi, byly mnoha způsoby samy agresory. Dávné společnosti, které po sobě zanechaly záznamy, byly dobyvatelské společnosti, co veskrze vykazovaly vlastnosti militaristických režimů. Pro efektivní armádní organizaci platí, že poslušný voják může jednat nezávisle jen tehdy, když k tomu dostane rozkaz. Válečnické společnosti z tohoto důvodu podřizovaly individualitu jednotlivce kolektivu. Soukromé nároky byly převáženy veřejnými nároky a poddaní neměli velkou volnost jednání. Jedním z výsledků byl systém reglementace, který prostupoval společností stejně jako armádou a velmi detailně reguloval veškerou činnost. Diktát vládce, posvěcený přesvědčením o jeho božském původu, je neomezený jakoukoliv koncepcí osobní svobody. Může tak regulovat lidské jednání v neomezeném rozsahu – až po určování toho, jaká jídla se smí jíst, jak se smí připravovat, jak se mají upravovat vousy, jaké ozdoby smějí být na oblečení, jak se má sít obilí, atd. Tato všudypřítomná kontrola, kterou vidíme hlavně u dávných východních národů, byla podle stupně militarismu prováděna i v řeckých městských státech a do extrému dovedena ve Spartě. Obdobně se v různých obdobích ve středověké Evropě objevily politické formy a ideje, odpovídající chronickému válečnému stavu. Tehdy padala veškerá předchozí zvyková omezení vládního zasahování. Zemědělství, výroba a obchod byly velmi detailně zregulovány. Náboženství bylo vynucováno a bez výslovného povolení vládce lidé nesměli nosit kožešiny, používat stříbro, vydávat knihy, chovat holuby atd., atd. Ovšem s nárůstem výrobních aktivit a nahrazování režimu statusu režimem kontraktu, docházelo (až do nedávné reakce, která doprovází obrat zpět k militaristické aktivitě) ke snižování státních zásahů do lidského konání. Zákonodárci postupně přestali regulovat osévání polí, diktovat poměr množství dobytka na jeden akr, nařizovat specifické výrobní postupy a materiály, stanovovat mzdy a ceny, zasahovat do způsobů oblékání a her, zakazovat dovoz, přikazovat náboženskou víru, zabraňovat lidem v tom, aby se sdružovali podle chuti a cestovali kam libo. Stručně řečeno, ve velkém rozsahu převládlo právo občanů na provádění nekontrolovaných aktivit proti domnělému právu státu je regulovat. Vznikla tak soukromá sféra, v níž má jednotlivec možnost naplňovat své životní cíle.

Pořád jsme nevyčerpali všechna fakta, která nám vypráví tentýž příběh. Je vyprávěn stále znovu ve všech zlepšeních a reformách zákonů, stejně jako v přiznáních a svědectvích těch, kteří je prováděli. "Již v patnáctém století," říká profesor Pollock, "nalézáme prohlášení soudců common law, že v případech, které nepokrývají známá pravidla, občanští i kanoničtí právníci nalezli nové pravidlo podle "přirozeného zákona, který je základem všech zákonů" a soudy ve Westminsteru mohou a budou jednat podobně".[23] Náš systém spravedlnosti, který byl rozvíjen, aby překonal nedostatky common-law, nebo napravil jeho nespravedlnosti, postupoval při soudním řízení tak, že nároky jednotlivých lidí byly nejprve posuzovány jako by existovaly mimo psané právo. A změny zákonů, které jsou dnes čas od času dělány, jsou obdobně motivovány současnými ideami o tom, co je spravedlivé. Tyto ideje nejsou odvozeny ze stávajících zákonů, ale naopak jsou se stávajícími zákony často v rozporu. Například nedávno přijatý zákon, který dává vdané ženě právo na vlastnictví jejích výdělků, evidentně má původ ve vědomí, že existuje přirozená souvislost mezi vynaloženou prací a obdrženou výhodou a tato souvislost by měla být respektována i u manželek, stejně jako je respektována u ostatních skupin obyvatelstva. Změněný zákon nevytvořil právo, ale rozpoznání práva zapůsobilo na změnu zákona.

Historické důkazy z pěti různých zdrojů se takto propojují a ukazují nám, že jakkoliv může být lidové pojetí práv zmatené a může obsahovat mnoho věcí, které by obsahovat nemělo, tak se v něm přesto rýsuje pravda.

Nyní zbývá odhalit původní zdroj této pravdy. Dříve jsem mluvil o veřejném tajemství, že neexistuje jiný společenský fenomén než ten, který nás po důkladné analýze přivede k základním zákonům života. Nemůže tak nastat žádné skutečné porozumění společenským fenoménům bez pochopení tohoto zákona. Přenesme tedy otázku přirozených práv od soudního dvora politiky k soudnímu dvoru vědy – vědy o životě. Čtenář nemusí být znepokojený. Budou nám postačovat ta nejprostší a nejzřejmější fakta. Nejprve se podíváme na obecné podmínky pro individuální život, a pak na obecné podmínky pro život společnosti. Uvidíme, že nás obojí přivede ke stejnému závěru.

Život zvířat znamená výdej energie, a tato energie musí být doplňována stravou. Strava předpokládá získávání potravy, potrava se nedá získat bez vnímání a pohybu. Aby bylo možno dosáhnout tohoto cíle, zvíře musí mít volnost se hýbat. Pokud zavřete savce do malého prostoru nebo mu spoutáte údy, nebo mu budete brát jídlo, které si získal, tak nakonec způsobíte jeho smrt. Za jistou hranicí je bránění v naplňování těchto požadavků smrtící a to, co platí pro savce obecně, samozřejmě platí i pro člověka.

Pokud přijmeme pesimistický pohled a řekneme, že život obecně je špatný a měl by být ukončen, tak ztratíme jakékoliv etické oprávnění pro to jednání, kterým se život udržuje a celá otázka tím padá. Ovšem pokud přijmeme optimistický nebo reformistický pohled – pokud řekneme, že život v souhrnu přináší více potěšení než bolesti, nebo že se alespoň takovým může stát v budoucnosti, tak je jednání udržující život ospravedlněno a ve výsledku je ospravedlněna i svoboda k takovému jednání. Ti, kteří věří, že život má hodnotu, implicitně také věří tomu, že by lidem nemělo být bráněno v život-udržujících aktivitách. Koncept "přirozených práv" má původ v poznání, že jestliže je život ospravedlnitelný, pak zde musí být ospravedlnění pro jednání nutné k jeho zachování a tedy ospravedlnění pro ta práva a nároky, která takové jednání umožňují.

Toto je stejnou pravdou jak pro člověka, tak pro další tvory, a proto tato tvrzení postrádají etický charakter. Etické otázky vyvstávají teprve při rozlišování toho, co jednotlivec při svých život udržujících aktivitách smí udělat a co nesmí udělat. Toto rozlišení očividně plyne z přítomnosti jeho bližních. U těch, kteří žijí v těsné blízkosti, nebo i v jisté vzdálenosti, činnost jednoho často zasahuje do činnosti druhého. Pokud neexistuje důkaz, že jeden z nich může svou činnost provozovat bez omezení, zatímco druzí nemohou, je nezbytné vytyčit pro činnosti určité hranice. Neetická forma práva dosahovat výsledků přechází v etickou formu, když se začínají rozlišovat činy, které lze provést bez překročení mezí od činů, které takto nelze provést.

Tento apriorní závěr můžeme doplnit závěrem aposteriorním, když studujeme chování necivilizovaných lidí. V té nejvágnější formě se vzájemné omezení oblastí jednání a ideje a pocity s tím spojené projevují na vzájemném vztahu dvou skupin. Přirozeně vznikají určité hranice teritorií, v nichž každý z kmenů získává své živobytí, a pokud tyto hranice nejsou respektovány, tak jsou bráněny. Mezi lesními Veddahy, kteří nemají žádnou politickou organizaci, malé klany obývají své části lesa a "tyto zvykové zábory jsou vždy čestně uznávány".[24] O kmenech na Tasmánii víme, že "svá loviště mají přesně vymezená a narušitelé mohou počítat s útokem".[25] Šarvátky, které jsou mezi kmeny způsobeny vzájemným narušením teritorií, nakonec v delším období vedou k přesnějšímu vymezení hranic i sankcí za jejich narušení. Stejně se to má i s životy členů kmene. Smrt, jejíž příčina je připisována někomu z druhé skupiny, vyvolá "posvátné právo krevní msty". Protože takové odplaty by se mohly zvrhnout v chronický cyklus, ustaví se určité meze nové agresi. Obdobné příčiny vytvářejí obdobné účinky v těch raných fázích vývoje civilizované společnosti, kdy se každá rodina a každý klan musí udržet proti obdobným skupinám. Tato vzájemná omezení, která z podstaty věci vyvstanou mezi malými komunitami, vyvstanou také obdobným způsobem mezi příslušníky jedné komunity. Ačkoliv je v každé skupině tendence silnějších napadat slabší, tak ve většině případů povědomí o špatných následcích, které jsou výsledkem agresivního jednání, slouží jako jeho omezení. Všude mezi primitivními kmeny přestupek následuje odplata. Jak říká Turner o Tanneasanech: "Zločiny jsou zde potlačovány obavami z pěstního práva."[26] Fitzroy nám říká o Patagoncích: "Pokud člověk nezraní nebo neurazí souseda, je ponechán druhými v klidu."[27] Osobní msta je trestem za urážku. O brazilských Uapesích čteme: "Mají jen málo zákonů, ale provozují striktní odplatu, oko za oko a zub za zub."[28] Lex talionis tedy říká každému členu společenství, co může bezpečně dělat a co už nelze dělat beztrestně. Jak říká Schoolcraft o Chippewayanech: "Nemají žádnou skutečnou vládu, protože každý muž je pánem ve své vlastní rodině. Přesto jsou ovlivněni více či méně určitými principy, jimiž se řídí ku obecnému prospěchu."[29] Jedním z těchto principů je uznání soukromého vlastnictví.

Jak vzájemné omezení aktivit dává vzniknout idejím a citům vyjádřeným frází "přirozená práva", můžeme nejlépe vidět na těch několika mírumilovných kmenech, které mají jen symbolickou vládu nebo vůbec žádnou. Mimo ta fakta, která dokládají ohledy na nároky druhých mezi Todai, Santaly, Lepchai, Bodoi, Chakmai, Jakuny, Arafurai, atd., máme svědectví, že pro Veddahy je "naprosto nepředstavitelné, aby si někdy někdo vzal věc, která mu nepatří, udeřil jiného člena kmene nebo řekl něco, co by nebyla pravda".[30] Je tedy jasné, jak z analýzy příčin, tak z pozorování faktů, že zatímco pozitivní prvek práva na provádění život zachovávajících aktivit má původ v zákonitostech života, tak negativní prvek, který mu dává etický charakter, pochází z podmínek vyprodukovaných lidským sdružováním se.


Pravdou tedy je, že právo nebylo vytvořeno vládami. Naopak právo vzniklo ve více či méně jasné formě už před tím, než byly ustanoveny vlády. Vlády ho nejprve zatemnily, když spolu s rozvojem militantní aktivity, získáváním otroků a ustanovováním hodností vytvořily společnost statusu. Uznávání práv se znovu prosazuje teprve tehdy, když militantnost přestává být chronická a vládní moc upadá.

Když se obrátíme od života jednotlivce k životu společnosti, můžeme si odnést totéž ponaučení.

Náchylnost ke spolčování se mohla přivést primitivního člověka k životu ve skupině, ovšem hlavní motivací je zkušenost s výhodami odvozenými ze vzájemné spolupráce. Za jakých podmínek může tato spolupráce nastat? Evidentní je podmínka, že ti, kdo spojí své úsilí, tím musí znatelně získat. Pokud, jako v nejprostších případech, se spojí kvůli něčemu, čeho by každý zvlášť nemohli dosáhnout, musí to být za implicitního porozumění, že se o výsledky rozdělí (jako když skupinově loví zvěřinu), nebo pokud někdo bude mít prospěch dnes (z postavené chýše nebo vyčištění pole), druzí dostanou odpovídající prospěch později. Když dojde k dělbě práce, a tím pádem i k barterové směně, toto uspořádání implikuje, že každý oplátkou za něco, čeho má nadbytek, dostane něco, co potřebuje. Pokud se něčeho vzdá a nedostane za to nic, tak budoucí návrhy na směnu se nesetkají s kladným přijetím. Nastane úpadek k těm primitivnějším podmínkám, v nichž si každý vyrábí všechno jen sám pro sebe. Možnost spolupráce závisí na plnění dohod.

Toto je první nutný krok k oné průmyslové organizaci, která udržuje život společnosti. Militaristický typ organizace se systémem statusu, který vyprodukovaly chronické války, může velmi zastřít tyto smluvní vztahy, ty přesto musí stále alespoň částečně fungovat. Stále existují mezi svobodnými lidmi a mezi hlavami těch malých skupin, které tvořily jednotky raných společností. V určitém rozsahu musí existovat i v rámci těchto skupin, protože jejich přežití, jakožto skupin, implikuje uznání pro nároky jejich členů. I otroci vyžadují přísun dostatku jídla, oblečení a ochrany. A když dojde k poklesu válčení a nárůstu obchodu, dobrovolná spolupráce stále více nahrazuje nucenou spolupráci. Dojde k obnovení funkcí smluvní společenské směny, a to umožní nárůst rozsáhlých průmyslových podniků, které udržují moderní národy.

Úměrně tomu, jak jsou dohody zachovávány, a jejich plnění je jisté, může nastat větší nárůst aktivit života společnosti. Nyní již špatné dopady porušení kontraktu nepociťuje jen ten nebo onen jednotlivec, který je jeho účastníkem. V rozvinuté společnosti tyto dopady pociťují celé třídy producentů a distributorů, které povstaly skrze dělbu práce a nakonec je pociťuje každý. Položte si otázku, jaké podmínky to jsou, které umožnily Birminghamu věnovat se výrobě železářského zboží, části Staffordshiru vyrábět keramiku nebo Lancashiru příst bavlnu. Položte si otázku, jak zemědělci, kteří někde pěstují obilí a jinde chovají dobytek, se mohli začít specializovat. Tyto skupiny mohou existovat jen tehdy, když každá z nich výměnou za svůj produkt dostane část produktu ostatních. To již neprobíhá přímo barterovou směnou, ale nepřímo prostřednictvím peněz. Pokud se zeptáme, jak dělení výrobci dostanou správnou částku požadovaných peněz, tak odpověď je: plněním dohod. Pokud by Leeds vyrobil vlnu a nedostal by od zemědělských okrsků potřebné množství jídla, hladověl by a musel by přestat produkovat vlnu. Pokud by Jižní Wales odlil železo, a potom nedostal ekvivalent, umožňující mu obléci jeho obyvatele, tak jeho průmysl by musel skončit. To platí stejně v obecných případech, jako v konkrétních. Tato vzájemná závislost částí, v níž vidíme organizaci společnosti, stejně jako organizace jednotlivců, je možná pouze za podmínky, že když každá část vykonává tu práci, na kterou se specializovala, dostane svůj díl z komodit, nutných k výživě a růstu, které produkují ostatní části. Velikost tohoto dílu je stanovená smlouváním. Navíc je to plnění smluv, které umožňuje vyrovnávání různé produkce pro různé potřeby. Díky tomu se vyrábí hodně nožů a málo lancet, pěstuje se hodně obilí a málo hořčice. Omezení rozsahu produkce každé komodity plyne z poznání, že když je jí vyrobeno více než jisté množství, nikdo už nezaplatí za další tolik peněz, aby se její produkce vyplatila. To je prevence proti zbytečnému vynakládání práce na výrobu toho, co společnost nepotřebuje.

Nakonec bychom si měli povšimnout toho významného faktu, že jakákoliv skupina specializovaných výrobců může narůst, pokud jich společnost více potřebuje jen za té podmínky, kdy lze uzavírat smlouvy svobodně a jejich plnění je vynucováno. Pokud by kvůli nedostatku materiálu Lancashire nedodal obvyklé množství bavlněného zboží a došlo by k takovému zásahu do kontraktů, který by zabránil Yorkshiru požadovat vyšší cenu za svoji vlnu, tak by se tím snížily podněty investovat více kapitálu do vlnařského průmyslu a nedošlo by zde ke zvýšení množství řemeslníků a strojů v tomto odvětví. Následkem by bylo, že by společnost utrpěla, protože nedostatek bavlněných obleků by nebyl nahrazen vlněnými. Jaká vážná škoda může nastat národu, jehož členům je zamezeno vstupovat do vzájemných kontraktů, můžeme vidět na kontrastu mezi Anglií a Francií ve vztahu k železnicím. U nás, ačkoliv dominantní třída zprvu vztyčila legislativní překážky, tak nebyly natolik vysoké, aby zabránili kapitalistům investovat, inženýrům poskytovat řídící schopnosti a subdodavatelům stavět. Vysoké zisky, plynoucí z investic, velké výdělky subdodavatelů a vysoké mzdy inženýrů, vedly k tomu, že se peníze, energie a schopnosti soustředily na stavbu železnic, čímž došlo k rychlému rozvoji našeho železničního systému a velkému zvýšení naší prosperity. Když ovšem pan Thiers, který byl tehdy ministrem veřejných prací, přijel na obhlídku našich železnic, doprovázel ho pan Vignoles, který mu při rozloučení řekl: "Nemyslím si, že by železnice byly pro Francii vhodné."[31] Z následné politiky omezování svobodných kontraktů vyplynulo zdržení "o osm či deset let" v materiálním pokroku, který Francie učinila, když se železnice začaly stavět.

Co všechna tato fakta znamenají? Znamenají, že pro zdravou aktivitu a správné proporce všech těchto průmyslových odvětví, zaměstnání a profesí, které udržují a podporují život společnosti, musí v první řadě existovat co nejméně restrikcí na svobodu lidí uzavírat vzájemné dohody, a v druhé řadě musí takto uzavřené dohody být vynutitelné. Jak jsme viděli, tak se přirozeně objevují omezení jednání každého člověka, jakmile se lidé sdruží do společenství. Proto jim nesmí být bráněno, aby spolu uzavírali dobrovolné smlouvy. Zasahování zde by znamenalo zasahování do těch práv na svobodné jednání, která každému zbydou, když jsou práva všech ostatních plně uznána. A pak, jak jsme viděli, vynucování jejich práv implikuje vynucování uzavřených smluv, protože porušení smlouvy je nepřímou agresí. Pokud zákazník na jedné straně pultu požádá prodavače o zboží v ceně jednoho šilinku a pak, když prodavač stojí zády, odejde se zbožím bez zaplacení, tak se tento čin neliší od krádeže. V každém takovém případě je poškozený jednotlivec zbaven něčeho, co vlastnil, aniž by za to obdržel dohodnutou věc. V tomto stavu, kdy vynaložil práci a byl zbaven odměny za ní, došlo k narušení nutné podmínky pro zachování života.

Z toho plyne, že rozpoznat a vynucovat práva jednotlivců, znamená rozpoznat a vynucovat podmínky běžného života společnosti. Je to jedna klíčová podmínka pro obojí.

Než se dostaneme k těm důsledkům, které lze aplikovat na praxi, povšimněme si, jak tento konkrétní závěr konverguje s obecným závěrem, jehož předzvěst jsme nastínili.

Jak jsme ukázali, předpoklad k úspěšnému individuálnímu životu je v dvojím smyslu zároveň předpoklad k životu společnosti. Život společnosti, ať už ho pojmeme v kterémkoliv smyslu, závisí na zachovávání individuálních práv. Pokud není ničím více, než jen souhrnem životů jednotlivců, tak je tato implikace očividná. Pokud spočívá v těch aktivitách, které jednotlivci provádějí ve vzájemné závislosti, tak i tento agregát meziosobních vazeb se rozšiřuje nebo zužuje podle práv jednotlivců, která jsou vynucována nebo upírána.

Studium lidských politicko-etických idejí a citů vede ke společným závěrům. Primitivní kmeny různých typů nám ukazují, že už před existencí vlády je zvykem uznávat soukromé nároky a ospravedlňovat jejich uplatňování. Zákonné zvyklosti, které se rozvinuly u různých národů, shodně zapovídají jisté zásahy proti osobě, jejímu majetku a svobodám. To implikuje, že individuální práva nejsou umělého, ale přirozeného původu.

Spolu se společenským vývojem se formulace zákonů, které vycházejí ze zvykového práva, stávají přesnější a propracovanější. Zároveň s tím na sebe vláda bere ve větší míře úlohu jejich vynucování. Čím lepším je vláda ochráncem těchto práv, tím méně je sama agresivní a tím menší je její pronikání do oblastí lidského soukromého jednání. A nakonec, jak šel čas, byly zákony modifikovány, aby lépe odpovídaly soudobým představám spravedlnosti. Dnes jsou tedy reformátoři zákonů vedeni ideami spravedlnosti, které nejsou odvozeny ze stávajících zákonů, ale kterým se stávající zákony musí přizpůsobit.

Zde tedy máme politicko-etickou teorii podpořenou jak analýzou, tak historickými fakty. Co stojí proti ní? Módní teorie, která se zdá neospravedlnitelná. Na jedné straně shledáváme, že jak udržení individuálního života, tak života společnosti, implikuje zachování přirozeného poměru mezi úsilím a výsledky. Tento přirozený poměr byl rozpoznán už dříve, než vznikla vláda a je stále znovu objevován a upřesňován v každé další sbírce zákonů a systému etiky. Na druhé straně ti, kteří popírají přirozená práva, se uchylují k doktríně, že práva jsou uměle vytvářena. Tato doktrína je nejen v příkrém rozporu s fakty, ale je přímo sebedestruktivní. Úsilí, ji nějakým způsobem doložit, končí zapletením se v labyrintu absurdit.

Znovupřijetí lidové koncepce spravedlnosti, kterou ovšem postavíme na vědecké bázi do přesnější formy, nás vede k racionálnějšímu pohledu na vztahy mezi vůlí většin a menšin. Ukazuje se, že ty formy spolupráce, na nichž by se všichni dokázali dobrovolně dohodnout, a u jejichž provádění má po právu vůle většiny hlavní slovo, je právě to, co je nezbytné k udržování podmínek pro život jednotlivce a společnosti. Obrana společnosti jako celku proti vnějším útočníkům má za svůj cíl zachovat občanům vlastnictví prostředků, které mají pro uspokojení svých tužeb a zachovat ty svobody, které jsou nutné k získání dalších prostředků. Obrana občanů proti vnitřním útočníkům, od vrahů až po obtížné sousedy, má očividně stejný cíl. Z toho plyne, že pro udržení tohoto důležitého principu je podřízenost menšiny většině legitimní. Implikuje to také pouze takový zásah do svobody a vlastnictví každého, jaký je nutný pro zajištění svobody a vlastnictví. Zároveň z toho plyne, že takové podřízení není legitimní za tuto mez, protože to by implikovalo větší agresi proti jednotlivci, než jaká je nutná pro jeho ochranu a porušení základního principu, který má být dodržován.

Tak jsme se opět dostali k tvrzení, že předpokládaná božská práva parlamentů, a v tom implicitně obsažená božská práva většin, jsou pověrou. Ačkoliv lidé opustili starou teorii týkající se původu státní autority, uchovali si víru v neomezený rozsah státní autority, která logicky doprovázela starou teorii, ale nemůže již logicky doprovodit onu novou. Neomezená moc nad poddanými, připisovaná vládcům, o nichž se věřilo, že jsou zástupci Boha, je nyní připisovaná vládním tělesům, o jejichž lidském původu není pochybností.

Moji oponenti budou pravděpodobně tvrdit, že debata o původu a mezích vládní autority je pouhým akademickým puntičkářstvím. "Vláda," řeknou nejspíše, "má povinnost použít všech prostředků, jenž má k dispozici, pro zvýšení obecného blahobytu. Jejím cílem musí být užitek a je oprávněná využít jakýchkoliv opatření, která jsou potřebná k dosažení užitečných cílů. Blahobyt lidu je tím nejvyšším zákonem a poslanci nesmí být odrazováni od plnění tohoto zákona otázkami ohledně zdroje a rozsahu jejich moci". Existuje na to odpověď?

Zásadní otázkou je zde pravdivost utilitarismu tak, jak je běžně zastáván. A tak, jak je dnes běžně zastáván, utilitarismus pravdivý není. Ať už z výroků utilitářských moralistů, nebo z činů politiků, kteří se podle nich vědomě či nevědomě řídí, plyne, že užitek může být přímo odvozen jednoduchým prozkoumáním současných faktů a odhadem pravděpodobného výsledku. Ovšem správně pojatý utilitarismus implikuje nalezení obecných principů, které může poskytnout analýza našich zkušeností. "Dobré a špatné výsledky nemohou být náhodné, ale musí být následkem uspořádání věcí." Je pak "úlohou morálních věd dedukovat ze zákonů života a podmínek existence, jaký typ jednání nejspíše vede ke zvyšování štěstí a jaký typ jednání produkuje neštěstí".[32] Současné utilitářské spekulace, stejně jako současná praktická politika, vykazují nedostatečné pochopení pro přirozenou kauzalitu. Obvykle se má za to, že při nepřítomnosti nějaké očividné překážky, lze věci dělat tím způsobem nebo oním způsobem, a nikdo se netáže na to, jestli je zvolený způsob v souladu nebo v konfliktu s tím, jak věci v základu přirozeně fungují.

Předchozí pojednání ukázalo, jak myslím, že diktát filosofie užitku a následně patřičné vládní činnosti, nemohou být posouzeny na základě povrchního prozkoumání faktů a jejich významu prima facie. Musí být posouzeny s odkazem na dedukce z fundamentálních faktů. Fundamentálním faktem, od něhož každé racionální posouzení užitku musí začít, je ta skutečnost, že život spočívá a je udržován určitými aktivitami, a mezi lidmi žijícími ve společnosti tyto aktivity musí být nutně vzájemně omezené. Každý se pak smí pohybovat uvnitř takto vymezených hranic a nesmí zacházet za ně. Udržování těchto hranic se tedy stává funkcí instituce, skrze kterou je společnost regulována. Pokud každý, kdo má svobodu využívat své síly až na hranice, jež jsou dány stejnou svobodou druhých, dostane od svých bližních za své služby tolik, nakolik je oni shledají hodnotnými, pokud splnění uzavřené smlouvy každému přinese takto určený podíl na výsledku, a pokud má jistotu, že si může v klidu uspokojit své potřeby těmito výdělky, pak je zajištěn základní princip společenského a lidského pokroku. Jen za takových podmínek budou ti lepší prosperovat více než ti horší. Takto užitečnost není odhadována empiricky, ale určena racionálně. Pojí se s dodržováním individuálních práv a její negací je každé narušení těchto práv.

Zde se tedy dostáváme ke konečnému zavržení vměšující se legislativy. V zásadě každý návrh zasáhnout do aktivit občanů více, než jen vynucováním vzájemných mezí jejich aktivit, je návrhem na zlepšení životů, který ovšem podlamuje základní podmínku nutnou k životu. Když je jedněm zakázáno prodávat pivo, aby bylo druhým zamezeno se opíjet, ti, kteří hlasují pro takový zákon, předpokládají, že z tohoto zásahu do normálních vztahů mezi jednáním a následkem, vzejde více dobra než zla. Vláda, která sebere zlomek z příjmů mnoha lidí, aby pak do kolonií poslala některé, kterým se zde moc nedařilo, vybudovala lepší domy pro dělníky, postavila veřejné knihovny a veřejná muzea, atd., bere jako danou věc, že zvýšení obecného blahobytu vzejde z porušení oné základní podmínky obecného blahobytu, totiž že každý by si měl užívat všechny ty prostředky ke štěstí, které mu jeho neagresivní jednání přineslo. V jednotlivých případech už se většinou nenecháváme oslepit okamžitým účinkem, abychom přehlédli vzdálenější. Když tvrdíme, že soukromé vlastnictví je posvátné, tak se netážeme, jestli by byl užitek hladového tuláka, co by si ukradl chleba, vyšší než újma způsobená pekaři. Neuvažujeme o jednom konkrétním účinku, ale o obecném účinku toho, kdyby majetková práva byla nejistá. Ovšem když stát sebere občanům další peníze na daních, nebo když omezí jejich další svobody, tak zkoumáme jen přímý a okamžitý účinek a ignorujeme nepřímé a vzdálenější účinky, které nastávají, když jsou tyto zásahy do práv jednotlivců neustále rozmnožovány. Nevidíme, že akumulací malých narušení se eroduje základní podmínka individuálního i společenského života tak, že tento život upadá.

Přesto se nakonec způsobený úpadek stane zřejmým, když je tato politika dovedena až do extrému. Kdokoliv, kdo si prostuduje díla M. Tainea a de Tocquevilla, týkající se stavu věcí před Francouzskou revolucí, uvidí, že ohromná katastrofa byla způsobena nadměrnou regulací lidského jednání, jdoucí až do těch nejmenších detailů. Tato regulace vyvolala natolik ohromný přesun zdrojů, potřebných na udržení regulující organizace, že se produktivní život stal prakticky nemožným.

Empirický utilitarismus oné doby, stejně jako empirický utilitarismus dnešní, se liší od racionálního utilitarismu v tom, že v každém jednotlivém případě uvažuje pouze o účincích konkrétního zásahu na konkrétní třídy lidí a ignoruje účinky vyprodukované kombinací takovýchto zásahů na životy všech lidí. Pokud si položíme otázku, co tuto chybu umožnilo tenkrát a co jí umožňuje dnes, tak je to politická pověra, že vládní moc není podrobena žádným omezením.

Až ona "posvátnost", která "obestírala krále", a která zanechala svůj odlesk na úřadu, jenž podědil královskou moc, docela odumře – až všichni jasně uvidí, že vláda a parlament nejsou nic víc, než správcovský výbor, pak bude také jasně vidět, že tento výbor nemá žádnou inherentní autoritu. Nevyhnutelným závěrem bude, že veškerá autorita tohoto výboru plyne pouze od těch, kteří tento výbor ustavili a dotyční na něj nemohli přenést více autority, než mají sami. Navíc na tento výbor mohou uvalit jakákoliv omezení, která se jim budou zdát vhodná. Spolu s tímto můžeme dospět k dalšímu závěru, že zákony, které tento výbor přijímá, nejsou samy o sobě posvátné. Jakákoliv platnost, kterou mohou mít, je zcela odvozena od etického schválení – etického schválení, které je vyvoditelné ze zákonitostí lidského života ve společnosti. Z toho plyne, že to, co nemá toto etické schválení, může být oprávněně zpochybněno.

Úlohou liberalismu v minulosti bylo omezit moc králů. Úlohou skutečného liberalismu v budoucnosti bude omezit moc parlamentů.


1. Hobbes, Collected Works, Díl III, str. 112-3.
2. Ibid., str. 159.
3. Ibid., str. 130-1.
4. The Province of Jurisprudence Determined (druhé vydání), str. 241.
5. Fortnightly Review 1880, díl. XXVII, str. 322.
6. Bentham, Works, díl. 1, str. 301.
7. Prescott, Conquest of Peru, kniha i., kap. i.
8. Harris, Highland of Aethiopia, ii. 94.
9. Burton, Mission to Gelele, King of Dahome, i. str. 226.
10. Bentham, Works, díl ix, str. 97.
11. Burchell, W.J., Travels in the Interior of Southern Africa, díl i, str. 544.
12. Arbousset a Daumas, Voyage of Exploration, str. 27.
13. Thompson, G., Travels and Adventures in Southern Africa, díl ii, str. 30.
14. Thompson, G.A., Alcedo's Geographical and Historical Dictionary of America, díl i, str. 405.
15. Mitchell, Alex., Siberian Overland Route, str. 248.
16. Brooke, C., Ten Years in Sardwak, díl i, str. 129.
17. Ellis, History of Madagascar, díl i, 377.
18. Raffles, Sir T.S., History of Java, díl i, 274.
19. Marsden, W., History of Sumatra, str. 217.
20. Beecham, J., Ashante and the Gold Coast, str. 90.
21. Schoolcraft, H.R., Expedition to the Sources of the Mississippi River, str. 177.
22. Earl's Kolff, Voyage of the Domga, str. 161.
23. "The Methods of Jurisprudence: an Introductory Lecture at University College, London," 31. říjen, 1882.
24. Tennant, Ceylon: an Account of the Island, etc., díl ii, str. 440.
25. Bonwick, J., Daily Life and the Origin of the Tasmanians, str. 83.
26. Polynesia, str. 86.
27. Voyages of the Adventure and Beagle, 3 díly.
28. Wallace, A.R., Travels on Amazon and Rio Negro, str. 499.
29. Schoolcraft, Expedition to the Source of the Mississippi, str. 177.
30. B.F. Hartshorne, Fortnightly Review, duben 1876. Viz také H.C. Sirr, Ceylon and the Ceyonese, ii. 219.
31. Proslov C.B. Vignoles, Esq., F.R.S., při jeho zvolení prezidentem Institution of Civil Engineers, schůze 1869-70, str. 53.
32. Data of Ethics, oddíl 21. Viz také oddíly 56-62.



Author: Vladimir Krupa # RacoXipu96
Slovensko2014-08-121
-
 55%  ( 1 people voted )
+

Petícia za uznanie DLR a LLR samotnou OSN.

https://secure.avaaz.org/ru/petition/Obrashchenie_
v_OON_O_priznanii_nezavisimosti_Luganskoy_i_Doneck
oy_respublik/?pv=6

Slovienom, všetkým Slovanom a ich poznaniu zdar!

Jan # QyriVijo27
-
 50%  ( 0 people voted )
+
2014-08-13 21:22:36 8d08bdc4

Meno:

Čo je tripcode?
Tripcode je hash hesla, pomocou ktorého môžete byť identifikovany od ostatných. Toto nevyžaduje registráciu a budete aj naďalej anonymný. Heslo sa neuloží na server.
Tripcode:
(odporúčané)
Čo je toto?
Anti-spam ochrana proti robotom. Vpíšte prosím dve číslovky v desiatkovej podobe.
dv   jeden
(zadajte číslicami)

Podmienky používania služieb dolezite.sk beriem na vedomie a súhlasim s nimi. Kliknúť tu pre celý text.

Voliteľné URL video, obrázok alebo Google mapa:







Podporte nás aj cez BITCOINY



12KLBuVu1m6seK23BatQAMBtyngMKtKacn

V prípade, že chcete prispieť na chod dolezite.sk môžete tak učiniť zaslaním akéhokoľvek finančného príspevku na účet 420 208 3850 / 8360 mBank (SK47 8360 0000 0042 0208 3850), variabilný symbol: 4444.
Do účelu platby môžete uviesť Vaše meno, ktoré bude zverejnené s poďakovaním. Vyzbierané finančné prostriedky budú použité na skvalitňovanie a chod dolezite.sk.
Najlepšie za týždeň
Najčítanejšie za týždeň

Kde sa berú zlí ľudia?


  Kde sa berú zlí ľudia?
Sociologické a psychologické experimenty už zo svojej podstaty atakujú hranice porušovania etiky, morálky či práva. Nikdy sa ich nerobilo veľa a tie, ktoré sa kedysi vykonali, dnes už ...
Vládam sa začína Bitcoin páčiť
ZÁNIK SVOBODY JEDNOTLIVCE ZNAMENÁ ZÁNIK NAŠÍ (EUROATLANTICKÉ) CIVILIZACE. DOJDE NÁM TO JEŠTĚ VČAS?
KOHO V SKUTOČNOSTI CHRÁNI ŠTÁTNA OCHRANA SPOTREBITEĽA?

Porušovanie listového tajomstva v podaní Andreja Danka


Porušovanie listového tajomstva v podaní Andreja Danka
V dôsledku rozhodnutia Andreja Danka dochádza v NR SR k porušovaniu listového tajomstva. Ako totiž odhalil Igor Matovič z OĽaNO, predseda parlamentu nariadil, aby boli poslancom kontrolovan...
Konečne vyhrávame nad Čechmi, aspoň v rámci regulovania
Koncesionárske poplatky bolia a tak je to dobre
Potrebuje každý operačný program vlastné logo?

PROTIVLÁDNÍ DEMONSTRACE VE VENEZUELE SE VYMYKAJÍ KONTROLE, JSOU HLÁŠENY STOVKY ZRANĚNÝCH


PROTIVLÁDNÍ DEMONSTRACE VE VENEZUELE SE VYMYKAJÍ KONTROLE, JSOU HLÁŠENY STOVKY ZRANĚNÝCH
Středeční masové protivládní demonstrace ve Venezuele mají dalšího mrtvého a přes 160 zraněných, informovala dnes agentura DPA...
VENEZUELA, apríl 2017: ČIRÁ HRŮZA
KUBÁNCI CHTĚJÍ KAPITALISMUS
Venezuela a Farma zvířat

RAKOUSKÝ PREZIDENT ODHALIL SVÉ POSTOJE: „ŽENY, ZAHALTE SE“


RAKOUSKÝ PREZIDENT ODHALIL SVÉ POSTOJE: „ŽENY, ZAHALTE SE“
„Bude li sílit vlna antiislamismu, bude nutné rakouské ženy požádat, aby ze solidarity začaly nosit muslimské šátky.“ Tak se minulý týden vyjádřil rakouský prezident Alexander Van...
Jak zblbnout Francouze
MRAČNA NAD EVROPOU: MAJETKOVÉ DANĚ
RAKOUSKO NAŠLO ZPŮSOB, JAK OBČANŮM ZDANÍ VYHLEDÁVÁNÍ NA GOOGLU A VYSTAVOVÁNÍ NA SOCIÁLNÍCH MÉDIÍCH

SEVERNÍ KOREA ZAHÁJILA NEJVĚTŠÍ VOJENSKÉ MANÉVRY V HISTORII. USA A ČÍNA PŘED NEVZRATNÝMI NÁSLEDKY


SEVERNÍ KOREA ZAHÁJILA NEJVĚTŠÍ VOJENSKÉ MANÉVRY V HISTORII. USA A ČÍNA PŘED NEVZRATNÝMI NÁSLEDKY
Severní Korea spustila největší vojenské cvičení v dějinách. Přichází právě v době, kdy Kim Čong un zkoušel jaderné testy. Dvě největší světové mocnosti USA a Čína varuj...
TO PRAVÉ UMĚNÍ: UDĚLAT DEAL S KIMEM
Robot se konečně dostal do nitra bloku Fukušimy a hned se musel vrátit
India s nadrozmernými bankovkami a barterom

NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH SE OBJEVILO VIDEO Z MASAKRU V ISTANBULU


NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH SE OBJEVILO VIDEO Z MASAKRU V ISTANBULU
Na sociálnej sieti boli zverejnené drsné zábery z teroristického útoku v Istanbule. Kamerový systém totiž zachytil muža vyzbrojeného zbraňou pri streľbe na ľudí v klube i pred podnikom ...
MÉDIA MLČÍ. TISÍCE PALESTINSKÝCH A IZRAELSKÝCH ŽEN POŘÁDANÍ DVOUTÝDENNÍ POCHODY MÍRU
Cesta do Aleppa: co je pohřbeno propagandou
PŮJDEME DO MEKKY A VĚŘÍCÍ NEVRAŽDÍME

JIHOAFRIČANÉ SE VZDALI JADERNÝCH ZBRANÍ A CO ZA TO ZÍSKALI?


JIHOAFRIČANÉ SE VZDALI JADERNÝCH ZBRANÍ A CO ZA TO ZÍSKALI?
„Jestliže nebudete bojovat za právo, když můžete snadno zvítězit, jestli nebudete bojovat, když vítězství bude jisté a ne tak drahé, můžete dojít k okamžiku, kdy budete muset ...
Tyhle děti nepotřebují solární panely
Jak Evropská unie pomáhá Africe k chudobě
JAK JE TO S TÍM LVEM?

ČEHO JE SCHOPNÁ NOVÁ ČÍNSKÁ LETADLOVÁ LOĎ?


ČEHO JE SCHOPNÁ NOVÁ ČÍNSKÁ LETADLOVÁ LOĎ?
Druhá letecká loď vojenského námořnictva Čínské lidové osvobozenecké armády byla 26. dubna slavnostně spuštěna na vodu v přístavu Ta lien. Stala se první lodí této třídy, ...
Ako v Číne kapitalizmus vyrástol
Drazí Číňané, jste fakt drazí
Ekonomický příběh naší doby. Proč Čína dovolí kritiku na Facebooku

PROČ SE RUSŮM STÝSKÁ PO KOMUNISMU


PROČ SE RUSŮM STÝSKÁ PO KOMUNISMU
Nostalgie po sovětské éře je v Rusku široce rozšířená a socialistické ideje jsou i nadále nesmírně populární – z průzkumů pravidelně vychází najevo, že více než dvacet let po...
POLICEJNÍ BRUTALITA NA DEMONSTRACÍCH V RUSKU: KŘEČE PUTINOVSKÉ OLIGARCHIE?
STOVKY RUSŮ BYLO ZADRŽENO POTÉ, CO SE V NEDĚLI ZEMÍ PŘEHNALA VLNA PROTIKORUPČNÍCH PROTESTŮ
STALIN – GRUZÍNSKÝ TYGR: CESTA K MOCI (I.)

KORUPCIA AKO FENOMÉN ŠTÁTNEJ ROVNOSTÁRSKEJ SPOLOČNOSTI


KORUPCIA AKO FENOMÉN ŠTÁTNEJ ROVNOSTÁRSKEJ SPOLOČNOSTI
Každý si uvedomuje, že korupcia je vážny problém súčasnej spoločnosti. Už nie každý si uvedomuje, že korupcia ako rozkrádanie verejných zdrojov priamo súvisí s existenciou štátnej...
ŽURNALISTA VYŠETŘUJÍCÍ NEBEZPEČNOU CIA ZAVRAŽDĚN PŘI HAVÁRII „HACKNUTÉHO AUTA“
DANĚ JSOU PODVODEM POLITICKÝCH ELIT (I.)
Celosvetová vojna proti hotovosti

Masový vrah Volkswagen


Masový vrah Volkswagen
Viete čo je „emisné obviňovanie“? Ak produkujete emisie, ste zodpovedný za globálne otepľovanie a ďalšie negatívne efekty a keď sa diskusia rozbehne, tak sa ľahko premostí k ...
Nie, korporácie nie sú viac ako štáty
Microsoft kupoval draze. LinkedIn tleská daňovým rájům
Potemkinove emisie

Kedy už Bitcoin konečne padne?


Kedy už Bitcoin konečne padne?
Za napísanie tohto článku môže kamarát, ktorý sa rozhodol investovať do Bitcoinu. Pozrel si cenu a len povzdychol, že či je zase na 1000 dolároch. Samozrejme mojou odpoveďou bolo, že ...
Decentralizace všeho: Svět bez prostředníků na dosah
Kdo je Satoshi Nakamoto?
Jak svítí hodinky

KRYPTO 8: MĚNOVÝ DISENT


KRYPTO 8: MĚNOVÝ DISENT
Bitcoin není anonymní měna. Vývoj v kryptosvětě však ubíhá mílovými kroky a tuto mezeru zaplňují jiné kryptoměny. Pojďme se s nimi seznámit.
Bitcoin nám stresuje
KRYPTO 6: NA ROZCESTÍ. ROZŠTĚPÍ SE BITCOIN?
Bitcoin si naďalej drží hodnotu

Dronové války: Spojené státy s izraelskou technologií proti dronům IS


  Dronové války: Spojené státy s izraelskou technologií proti dronům IS
V Sýrii a Iráku vypukly dronové války. USA zakoupily do bojů s malými weaponizovanými drony „islámského státu“ izraelskou zbraň. Pentagon o detailech mlčí, ale podle odborníků tu ...
Druhá světová válka a její ekonomické důsledky
Nacionální socialismus a komunismus (3/4)
Nejpodstatnější otázka o ISIS, kterou si nikdo nepokládá

Voľby: ide o všetko/nič


Voľby: ide o všetko/nič
Po období vymývania mozgov „prispôsobilými“ prisťahovalcami, prichádza vymývanie volebné. Môžeme si to všimnúť množstvom billboardov po celom meste, kde už nevidíme reklamu na ...
Merkelovej a EU vôbec im neide o dobro ľudí ohrozených vojnou
EKONÓMIA PO LOPATE #2 – AKO JURKO KAPITÁL VYMYSLEL
V zajetí megalomanie

Štvrtý oriešok pre Popolušku


Štvrtý oriešok pre Popolušku
Už je to vonku. Druhé pokračovanie mimoriadne úspešnej filmovej rozprávky Tri oriešky pre Popolušku bude nepochybne najočakávanejšou televíznou premiérou tohtoročných Vianoc...
Máte nějakého nepřítele? Věnujte mu svoji televizi!
Jediho cesta k džihádu: Radikalizace Luka Skywalkera
Kterak lovci trofejí zachraňují lvy
Výber

Svoboda a vlastnictví (3/7)


Svoboda a vlastnictví (3/7)
Co zcela vyvrací ekonomickou kritiku kapitalismu socialisty, je nepochopení suverenity spotřebitelů v tržní ekonomice. Oni vidí jenom hierarchickou organizaci různých podnikání a plánů a...
70 let stará záhada horké sluneční korony je možná vyřešena
Norské úřady ukradly Polákům dítě. Unesli si ho zpátky
VRACÍ NÁS NÁVRH EVROPSKÉ KOMISE DO DOBY NESVOBODY?

Version:1.21 2013-06-18 Generated in 0.0426 s
zlata maska na tvar, kolagenova maska na tvar, kolagenova maska na oci, zlata maska na oci, cierna maska na tvar proti akne | handmade ručná výroba výrobky ručná práca predaj obchod handmade Náušnice náramky dekorácie Náhrdelníky Handmade obchod ručné práce hand made | dôležité informácie denné správy aktuálne spravodajstvo | good positive news inspirational stories articles | important actual news leaked informations spies spy espionage