Bojová modlitba Rusů

Co je povoleno vnukům, není dovoleno otrokům

– Jestliže víš, že Rusové brousí lopaty, pak musíš vědět, že jsou to odporní ateisté. Protože se rouhají Bohu i Kristu.
– Tak to musí být sire, mají to povoleno.
– Kdo jim to dovolil?!

– Pán, sire. Kdo by tak mohl ještě dovolit rouhat se skrz jeho jména a vůbec netrestat svoje proklínání. Pouze Pán. Vždyť on nijak vůbec nepotrestal Rusy, že?

– Protože je zbytečné trestat tupá špinavá zvířata!

– Pane, mýlíte se. Bůh je trestá pořád, ale úplně jinak.

– Je to modlitba, sire, klidně promluvil Gustav. – Je velmi těžké si to představit, ale je to modlitba. Pouze není pronášena ani v chrámu, ani v kostele a ani před spaním, ale v boji. Je to ruská bojová modlitba. Má velmi starobylé kořeny. Slované vždy takovým způsobem přivolávali Bohy na pomoc v bitvě. A když k nim přišlo křesťanství, tradice se uchovala. A nový Pán dovolil barbarům modlit se po staru. I dnes se ruští chlapíci modlí velmi upřímně, protože k nim přišlo štěstí a zdar.

– Chceš říci, že jsou také bohem vybraný národ, jako jsou židé?

– Ne, sire, bohem vyvolený národ na Zemi jsou židé. Proto jsou nazýváni otroky a služebníky Božími. Ale tihle barbaři, to jsou Boží vnuci. U nich je s Bohem odvěká příbuznost a vřelé příbuzenské vztahy. To je něco zcela jiného, sire, jak sám chápete. A kdo je Bohu bližší, otrok nebo vnuk? A komu se více promíjí? …Promiňte, sire, je těžké to hned pochopit a přijmout, ale jestli se chcete dobrat podstaty věci, musíte se věnovat ruské historii. Barbaři celkem podrobně vyložili svoje starobylé chápání světa a absolutně přesně znají svoje místo v uspořádání světa. Oni se vždy považovali za Boží vnuky a proto dosud říkají Pánu „ty“, jak je zvykem mezi příbuznými. – Poslyš, a ty víš, proč šli Rusové bojovat v pruhovaných trikách? To má také nějaký symbolický smysl? – Tato trika se nazývají, sire, námořnickými.

– Ano, slyšel jsem, vím to… Ale proč si neoblékli pod ně třeba neprůstřelnou vestu? A proč sundali helmy? To si myslí, že je ta pruhovaná trika ochraňují?

– Já si to nemyslím, sire, – promluvil Kalt. – V těchto trikách, pravděpodobně, je dobré bojovat v šeru, je vidět, kde jsou sví a kde jsou cizí.

– Ale i protivník to přece skvěle vidí!

– Oni však byli přesvědčeni o své síle. Víte, sire, Rusové šli bojovat na smrt. Proto sejmuli ze sebe všechnu ochranu. Ale naši rozvědčíci počítali pouze s nějakou tou rvačkou pěstmi a klacky. Sire, pociťujete ten rozdíl?

– Na smrt? Proč hned na smrt? Jestli byli někým varováni, tak nejspíše dobře věděli, že moji muži jdou na obyčejnou potyčku a nechtějí zabíjet.

– Máme co dělat s barbary, sire, – povzdechl si doktor. – Rusům nezbývalo nic jiného, než jít na smrt. V opačném případě by oni nikdy nezvítězili. Tihle chlapíci z Ruska v podstatě špatně jedli a nemají dostatečnou svalovou hmotu. U barbarů je však starodávný magický obřad: když nestačí fyzická síla, odstraňují všechnu ochranu, oděv a jdou do boje polonazí, obnažení, a přitom vzývají Bohy na pomoc. A když Bozi vidí, že jejich vnuci jdou do boje na smrt – pak zapracuje rodinná podpora.

– Připusťme, že ty jsi o tom četl, co je psáno, ale já nejsem přesvědčen, že to četli sami Rusové.

– Máte pravdu, sire, sotva, – souhlasil lékař. – Tak to musí být, ale jim to není nutno číst. Barbaři znají svoje magické obřady z jiných zdrojů. U nich je pozorován podivný jev – kolektivní myšlení v kritické situaci. A navíc se probouzí genetická paměť. Oni začínají uskutečňovat nepředvídatelné, alogické, činy. Člověk s normálním vědomím a psychikou se chce chránit nějakým brněním, chytit do rukou nějakou dokonalou zbraň, barbaři jednají zcela jinak.

– Jestliže chcete poslat naše chlapy na rvačku s na půl svlečenými ruskými, sire, tak na to raději zapomeňte, – poradil lékař. Tak jako tak z toho nic nebude.
– Jsi o tom přesvědčen?

– Ano, sire. Co je dovoleno vnukům, není dovoleno otrokům.

Ukázka z knihy: С. Алексеев. Сокровища Валькирии /Poklady Valkýrie/

Přeložil Bedřich Vinopalník

Zdroj: Russkoje Agentstvo Novostej