O amerických továrnách na smrt

Vladimir Prochvatilov

V kyrgyzském hlavním městě Biškeku proběhla 28. května konference ‘Sanitární stanice’ Pentagonu: systém biologických laboratoří v postsovětském prostoru, jíž se účastnili zástupci veřejných organizací  z Ruska, Kyrgyzie, Kazachstánu, DNR, USA a Izraele.

V zahajovacím projevu řekl novinář a odborník na veřejné organizace Spravedlivá obrana (Doněck) Ivan Kopyl: „Za celou dobu existence laboratoří na Ukrajině a v Arménii nebyly dosaženy žádné vědecké úspěchy a američtí biologové veřejně nic nepublikovali, nikde se nezveřejňují výsledky jejich bádání. Zároveň se v době pandemie koronaviru začala objevovat svědectví o tom, že se virus mohl objevit po úniku z laboratoří, které jsou prakticky všechny placeny ministerstvem obrany USA.“

Novinář a spolupředseda Socialistického hnutí Kazachstánu Ajmur Kurmanov řekl, že „nyní je úsilí amerických vojenských biologů a kazažských vědců a specialistů, kteří ve skutečnosti pracují v americkém válečném průmyslu, směřováno na dopracování už dříve dosažených výsledků s cílem vytvořit bojové látky a dopravit je na území nepřítele prostřednictvím infikovaných zvířat místní fauny“.

Již dříve jsme napsali, že USA založily biolaboratoře ve 25 zemích po celém světě, mezi tím i na území bývalého Sovětského svazu. Jen na Ukrajině je jich jeden a půl tuctu: v Oděse, Vinnici, Užhorodě, tři jsou ve Lvově, další v Charkově, tři v Kyjevu a další v Chersonu a Tarnopilu. Několik je jich vedle Krymu a blízko Luhansku.

Koncem roku 1991 schválil Kongres USA program Spolupráce na snížení (Cooperation Threat  reduction, CTR), který je realizován Agenturou pro snižování obranných hrozeb (DTRA) při Pentagonu. Rusko obklopili desítkami referenčních laboratoří (CDL) kontrolovaných Pentagonem. Mimo Ukrajinu jsou i v Ázerbájdžánu, Arménii, Gruzii, Kazachstánu, Kyrgyzii, Moldavsku a Uzbekistánu.

Francis Boyle, autor zákona proti biologickému terorismu (Biological Weapons Antiterorism Act of 1989, BWATA), je profesor Illinoiské univerzity. Uvedl, že přibližně 13 tisíc vědců ve 400 laboratořích v USA i v zahraničí se zabývá přípravou nových kmenů bojových zabijáckých mikrobů (offensive killer germs) odolných vůči vakcinaci.

Americké biologické vojenské laboratoře jsou pro země, ve kterých jsou umístěny, nebezpečné. Tak v roce 2013 byly v zařízeních DTRA v centru v Lugaře v Gruzii zahájeny zkoušky vakcíny proti antraxu. A v témže roce vypukla v Gruzii jeho epidemie. Od té doby tam nákaza antraxem trvá.

V roce 2014 byl v centru Lugara postaven speciální závod na chov hmyzu a začal projekt Sandfly (písečná muška). V roce 2015 napadly písečné mušky Tbilisi a sousední Dagestán. Poté, kdy DTRA začala zkoumat v centru Lugara šíření nebezpečných infekcí klíšťaty a tropickými komáry, především však krymsko-konžské hemoragické horečky, objevili se tito komáři v západní Gruzii, ruském Krasnodaru a na severu Turecka.

Jedna z referenčních laboratoří Pentagonu je v Charkově. V lednu 2016 tam zemřelo na prasečí chřipku 20 ukrajinských vojáků a 200 jich bylo v nemocnici. Do března letošního roku zemřelo na prasečí chřipku na Ukrajině 364 osob.

V roce 2017 vypukla na Ukrajině epidemie spalniček. V roce 2019 se objevila nemoc se „symptomy podobnými moru“. Tak podobná nemoci moru, že Rusko silně posílilo hraniční kontroly. Po zavedení amerických biolaboratoří na Ukrajinu se tam  trvale vyskytují ohniska afrického moru prasat.

V Uzbekistánu jsou americké referenční laboratoře od roku 2007. Je jich tam přes tucet. V roce 2019 tam byla zaznamenána nevysvětlitelná ohniska spalniček (500 lidí v Samarkandské oblasti) a planých neštovic.

Hlavní hygienička Ruska Anna Popova sdělila na zasedání šéfů Rad bezpečnosti zemí SNS, že dříve neznámé infekce vypukly na místech, na kterých byly otevřeny vojenské laboratoře USA. Na jedné mapě ukázala rozložení laboratoří DTRA a na druhé oblasti s novými epidemiologickými útoky. Mapy se kryly. Týká se roku 2019.

Na biškekské konferenci 28. května bylo upozorněno na to, že v poslední době Pentagon ve svých biolaboratořích ve Střední Asii začal pracovat na přemisťování zvířat z místní fauny nakažených smrtelnými viry na území sousedních zemí. Jedná se o počty velbloudů. V Echu Kazachstánu oznámili, že v biolaboratořích Pentagonu ve Střední Asii je realizován projekt „Velbloudi jako strážci a biopozorovatelé: nebezpečí přenosu virů od velbloudů k člověku“. Dnes probíhá v Kazachstánu a Tádžikistánu s účastí místních specialistů. Všechny tyto práce dohlíží DTRA. Spolupracují s kazašským vědecko-výzkumným ústavem problémů biologické bezpečnosti, Centrální referenční laboratoří v Alma-Atě, Institutem problémů biobezpečnosti Tádžikistánu, kalifornskou univerzitou v americkém Davisu, Námořním vojenským lékařským výzkumným centrem USA a Zdravotní školou v Singapuru.

Zvláštní nebezpečí představuje nákaza velbloudů koronavirem. Může se u nich kombinovat s jinými viry a mohou tak vznikat nové typy infekcí, na které nejsou vakcíny proti covid-19 účinné. Americké národní centrum biotechnologických informací koordinuje výzkum patogenů velbloudů. To také hraje významnou roli v monitorování a organizaci sociálních protestů v rámci projektu Pentagonu EMBERS. Je zvláštní, že v jednom centru se spojuje výzkum v oboru biologických zbraní a organizace sociálních protestů..

Na konferenci v Biškeku byl vysloven požadavek, aby zástupci mezinárodního společenství a WHO mohli provést v Centrální referenční laboratoři v Almatě a v kazašské výzkumné laboratoři problémů biologické bezpečnosti kontrolu činnosti těchto zařízení.

Dne 7. dubna 2021 připustil  Nikolaj Patrušev, že ve vojenských laboratořích USA, rozesetých po celém světě, ale především podél hranic s RF a ČLR, se mohou připravovat biologické zbraně. Řekl: „Vlády těchto zemí, v nichž jsou objekty umístěny, nemají reálné představy, co se za jejich zdmi odehrává.“ A hned následující den, 8. dubna, řekl oficiální představitel ministerstva zahraničí ČLR Čao Li-tien: „Americká vláda je povinna poskytnout mezinárodnímu společenství vyčerpávající informaci o těch zkouškách, které se v amerických vojenských biolaboratořích na Ukrajině a ve Fort Detricku provádějí. … Jen na Ukrajině zřídily USA 16 biolaboratoří. Proč budují tolik laboratoří po celém světě a co v nich dělají?“

Slyšet odpověď na tuto otázku bychom už dávno potřebovali.

Převzato z Fondsk.ru

***

Rusko, Bělorusko, Donbas – jedna fronta: Jak se zachová Lukašenko?

Sergej Mirkin

3. června 2021

Běloruský prezident Lukašenko učinil několik zajímavých prohlášení. Oznámil, že Rusko a Bělorusko projednávají možnost zahájit leteckou dopravu na Krym poté, co Ukrajina uzavřela svůj vzdušný prostor pro běloruská letadla. Přitom si Bělorusové zvykli se na Krymu rekreovat. Kromě toho pozval vyšetřovatele  z  Donbasu, aby přijeli a zadali Pratasevičovi otázky, které je zajímají. Je o něm známo, že sloužil v trestním pluku Azov. Prokuratura LNR proti němu zahájila trestní řízení. Na slova Lukašenka na Ukrajině velmi ostře zareagovali. Pohrozili, že zavedou sankce proti Bělorusku, jestliže se jeho letadla ukáží na území Krymu, nebo jestli dojde na kontakty Minsku a LNR. Tyto sankce pravděpodobně postihnou především Ukrajinu, protože velkou část ropných produktů získává právě z Běloruska. Ale v majdanuté Ukrajině je již normou přijímat rozhodnutí poškozující vlastní lid a stát.

Proč na Ukrajině tak znervózněli? Člen delegace Ukrajiny v Trilaterální kontaktní skupině pro Ukrajinu, bývalý doněcký novinář Sergej Garmaš uvedl, že  návrhem vyšetřovatelům LNR vyslechnout Prataseviče Lukašenko fakticky uznal republiku Donbas. Po zadržení Prataseviče Kyjev ohlásil přerušení leteckého spojení s Běloruskem dříve, než to udělala EU. Pokud běloruské společnosti zahájí lety na Krym, bude to znamenat, že Minsk de facto uznal poloostrov za ruský. Jestliže budou vyšetřovatelé LNR moci v Minsku vyslechnout Prataseviče, bude to znamenat, že Bělorusko uzná Luhanskou republiku za stát, který má svůj právo chránící a vyšetřovací aparát. V tomto případě se v podstatě jedná o uznání Krymu a LNR. Po právní stránce budou ve všech dokumentech Běloruska Krym i Donbas vedeny jako ukrajinské území. Avšak uznání je již velký krok kupředu a demonstrace uznání skutečné reality.

Dosud se však jedná jen o Lukašenkovy řeči a není známo, zda se promění ve skutečné činy. Zatím se v zahraniční politice snažil manévrovat mezi Západem a Ruskem. V roce 2020 nakoupilo Bělorusko v Texasu břidlicovou ropu. Bylo to podobné, jako když Ukrajina nakoupila uhlí v Pensylvánii. Rozhodnutí politické, a ne ekonomické. Až po rozsáhlých protestech v Minsku v srpnu 2020 začalo sbližování s Ruskou federací. Dá se čekat, že i dnes chce Lukašenko takto tlačit na Západ a Ukrajinu a vrátit se k manévrování? Možné to je, ale málo pravděpodobné. Po případu s Pratasevičem se stal pro Západ toxickým. To proto, že Pratasevič je Bělorus, byl na majdanu, sloužil v Azovu a potom byl jedním z těch, kteří koordinovali majdan v Minsku. Je symbolem „sluhy Západu“, přes slova o svobodě a zabezpečeném životě je ve skutečnosti připraven zavést do své vlasti nacismus, zabíjet všechny jiného smýšlení než je jeho a svoji zemi změnit na protektorát Západu. Takoví sluhové jsou v Bělorusku i v Rusku. Příkladem toho, jak to chodí, je Ukrajina.

Takoví lidé si myslí, že sloužit Západu jim přinese bezpečí, že je američtí a evropští politici vytáhnou z každé šlamastyky, protože jsou všemocní. Případ s Pratasevičem svědčí o tom, že Západ všemocný není. Podobně jako o tom svědčí případ s Navalným. Znamená to, že k novému sblížení USA a EU s Lukašenkem nedojde. Tím spíš, jestli je správná verze, že letadlo s Pratasevičem přistálo v Minsku na přání západních speciálních služeb. Ve Washingtonu ani v Bruselu akci neplánovali proto, aby s Lukašenkem našli shodu. Jestli Pratasevičovi páni tohoto člověka obětovali, potom s cílem zostřit situaci.

Za těchto okolností to vypadá, že sedět na dvou židlích ve své zahraniční politice už Lukašenko nebude moci. Běloruský předseda vlády Golovčenko prohlásil, že republika téměř dokončila dohodu o integraci s Ruskem a zdůraznil, že její realizace nepovede ke ztrátě svrchovanosti země. Minsk se bude dále obracet k Moskvě. Běloruská letadla budou pravděpodobně létat na Krym a Minsk uzná poloostrov i de jure. Ohledně Donbasu je to složitější. Dokud LNDR neuzná Rusko, nelze to čekat ani od Běloruska.

Události kolem Běloruska mohou mít negativní vliv na postavení LNDR, alespoň v dohledné době. Za prvé už Minsk nebude moci být platformou pro jednání o Donbasu. Představitelé Kyjeva právě sdělili, že do Minsku nepojedou. Samozřejmě důvod to je. Ukrajina dávno hledala způsob, jak se ztratit z minského procesu a neodejít z něho. Ztráta platformy je ideální varianta. Znamená to, že jednání v minském formátu budou vedena on-line, avšak bez podepisování dokumentů. To ještě více znehodnotí minské mechanismy, které i bez toho špatně fungovaly. Minsk již šest let slouží jako pojistka před velkou válkou.

Důležitější je druhá věc. Západ nebude nečinně hledět na sbližování Ruska a Běloruska. Bude překážet. Zřejmé je, že nejprve bude hýbat se situací v Bělorusku. Je také možné, že vyprovokuje zostření na Donbasu. V této době jsou Rusko, Bělorusko a Donbas jednou frontou proti západní expanzi, jenom s různými podíly. Tak aby odvlekl Rusko od integračních procesů s Běloruskem, může svým ukrajinským sloužícím nařídit zostření na Donbasu. A když ani to nebude účinkovat, bude Západ vojensky provokovat přímo Bělorusko.

Celkově je pro Donbas sblížení Ruska a Běloruska samozřejmě dobré, ale nevýhodné pro Ukrajinu. Společně je možné Moskvě a Minsku kolektivnímu Západu lépe odolávat, jeho destabilizujícím snahám zaváděným přes Ukrajinu. V této situaci by mohla být vítězstvím Donbasu ztráta běloruských surovin pro Ukrajinu.

Převzato z Eadaily.com

***

Jakov Kedmi: Británie je drobný šmejd a přívěsek USA

Irina Novikova

8. června 2021

Británie zase informovala, že Rusko je hrozba č. 1. Je to pro bývalé velké impérium přeměněné na trpaslíka zlé. Dnes je již faktem, že Velká Británie není, je jen jeden britský ostrov. Brzy vyvrcholí proces přirozeného rozpadu a z Británie bude jen samotná Anglie. V současnosti tato země nemůže vyrábět žádné moderní zbraně a její armáda nedosahuje ani polské a turecké úrovně. O všech těchto věcech promluvil izraelský diplomat a v letech 1992 až 1999 šéf speciální služby Nativ Jakov Kedmi.

Vedoucí ministerstva zahraničí Británie označil Rusko ze hlavní nebezpečí pro zemi. Podle něho křižují ruské válečné lodě okolo britských námořních hranic. Prý Rusko nemyslí na nic jiného, než jak zaútočit na Británii. Tato země má k Rusku nějaký věčný odpor a zaujatost. Jistě, v zahraniční politice jsme vždycky byli na opačných pólech. Jaký si myslíte, že je důvod takových neustálých řečí. Je to jen zvyk, nebo jsou i jiné důvody?

Od objevení se a formování ruského státu a od počátku britského impéria nebyl druhý takový stát, který by byl po celou historii nepřátelštější k Rusku než britské impérium.

Opět Angličanka škodí

Žádná jiná země nevyvedla tolik podlosti, nesnažila se přinést tolik škody jako Británie, která zasahovala a ustavičně házela klacky pod nohy, aby zničila Rusko. Ze strany Ruska nikdy nebyla snaha ji zničit. Rusko vystupovalo proti britským koloniím, proti tomu co páchala v Indii a v celé Asii, v Africe i v Americe. Nikdo Británii škodit nechtěl, ale Británie takovou chuť vždy měla.

Od doby, kdy začalo nepřátelství, které dosud trvá, co se s Británií stalo? Kde je to velké impérium, nad nímž nikdy nezapadá slunce? Bylo mnoho velkých impérií, ale Británie je dnes tam kde jsou ta druhá impéria. Kde je ta velká Velká Británie, kde je jejich flotila? Tak ať se vztekají a vyhrožují. Kdo dnes s britským vojskem a jejich flotilou počítá?

Britský stát je dnes na mezinárodní scéně jen přívěsek USA, nic víc. USA jsou ještě přívěskem bývalého britského impéria – Kanady, Austrálie, velkého Nového Zélandu. Srovnejme ruské a britské impérium před 200 lety a nyní. Británie není vidět ni dalekohledem, její velké lodě a slavní mořeplavci jsou minulostí.

Pohledem na současnost se zjistí, že v Británii už nejsou schopni bez americké pomoci postavit jadernou ponorku nebo vyrobit moderní vojenské letadlo. Co kde vykládá ministr obrany Británie nikoho nezajímá. Je vám známo, kolik ozbrojených sil má britská pozemní armáda?

Kolik?

Má jich 70 tisíc. Polsko má více. Jak je to velká armáda a kolik má tanků. A jaké jsou kvality? Přitom perspektivně jich plánují – 143! To pro celou Británii. A navíc jsou to jen plány. Dá se pochopit, o jaké to zemi se zde mluví, když má takový strategický cíl na 5 let.

Mluví se zde o Británii a o jejím soupeření s Ruskem, přičemž celý strategický plán generálního štábu britské armády na 5 let je 143 tanků. Sotva více než jedna brigáda.

Dříve nad nimi nezapadalo slunce. Dnes je to jeden nevelký ostrov a jeho část již od něj odchází. To je vše.

Ale stále jdou za Američany, sami prakticky nebojují, jenom jakožto součást NATO

Bojují Američané a čeho jsou oni schopni? Směšná armáda a ještě směšnější flotila. Bez Američanů nejsou schopni vyplodit ani jeden typ zbraní.

Ať si označují Rusko za hrozbu. Samozřejmě, že s takovou jejich armádou pro ně nebude hrozbou jenom Rusko. Za chvíli pro ně bude hrozbou i armáda Turecka. Ať si tedy na svém ostrově řeční, o čem chtějí. Dělá to dojem, že mluví, aniž by chápali, co a proč.

Takto se k nim musí přistupovat.

Převzato z Pravda.ru

***

Zemřela umělkyně  z pohádky Tři oříšky pro Popelku Libuše Šafránková

9. června 2021

Ve věku 68 let skonala česká umělkyně Libuše Šafránková.

Libuše se stala známou v Sovětském svazu po natočení pohádky Tři oříšky pro Popelku, kde měla hlavní roli. Celkem hrála ve více než třiceti filmech.

Pohádka o Popelce je jedním z nejrozšířenějších pohádkových námětů a existuje v různých variantách. Ne všechny jsou podařené, ale Tři oříšky pro Popelku jsou mistrovským dílem na celá desetiletí. Režisér Vorlíček dostal od státu na film 3 miliony korun, obvyklý obnos na film v tehdejší době. Chtěl vytvořit krásnou pohádku s ohromnými dekoracemi a kostýmy. Našel východisko: Požádal německé filmové studio DEFA, odkud mu byli ochotni do filmu peníze poskytnout s podmínkou, že část natáčení bude v NDR.

Pro macechu z pohádky byl určen k pobývání zámek Švihov, princ s rodiči měl za sídlo zámek Moritzburg v Německu. Příběh měl probíhat v létě, pro léto se také šily bohaté kostýmy. Jenomže ředitel studia DEFA sdělil, že se místo na projekt našlo, ale až v pozdním podzimu. Vorlíček se tedy rozhodl filmovat zimní krajinu. Herci tak museli být odvážní a pevní, v letních kostýmech velmi mrzli.

K pohádce se váže komplikace s obsazením hlavní hrdinky. Původně ji měla hrát Jana Preissová, ale když se posunul termín do zimních měsíců, musela režisérovi oznámit, že v tu dobu bude v šestém měsíci těhotenství. Vorlíčkova volba po velkém rozhodování padla na Libuši Šafránkovou.

Popelka byla výborná jezdkyně na koni, ale princ to s koněm neuměl.

Libušin partner Pavel Trávníček byl o 3 roky starší a měl za sebou jen jednu roli, kdy představoval sloužícího. Proto znamenala jeho role prince mimořádný vzestup kariéry. Režisér přiznal, že jej vybral proto, že mu připomínal Alaina Delona.

Na rozdíl od sovětské Popelky byla Popelka česko-německého filmu rozhodnější, odvážnější a stále nechávala svého smolařského prince s jeho přáteli v nejistotě. Umí jezdit na koni, na lovu předvádí mistrovství a donutí tak královnu otevřít pusu. Bylo to tak i ve skutečnosti. Libuše byla výborná jezdkyně a s výjimkou jedné scény v celém filmu nepotřebovala kaskadéra. Prozradila na sebe, že dětství prožila blízko školy vysokého jezdectví a na koni se naučila jezdit se sedlem i bez sedla.

Princ to měl horší. Trávníček s koňmi neuměl a musel to zvládnout při natáčení. Projevilo se to v poslední scéně, kdy se na koni snaží Popelku dohonit. Měli jet vedle sebe, ale Pavel ji nedohnal.

Těhotná zlodějka a pronikavá zima

Zní to divně, ale při natáčení všichni hleděli chránit zlou Doru. Herečka Dana Hlaváčová byla v době natáčení těhotná. Všechno však šlo hladce a po natáčení se jí narodila holčička.

Všichni účastníci natáčení vzpomínali, že zima byla to nejhorší. Trávníček ironicky poznamenal, že riskoval, že jeho prince nebude Popelka potřebovat, protože chodit za mrazu v tenkých punčocháčích není pro muže to nejlepší.

Nikdo si nedokázal představit, že bude mít pohádka takový všeobecný úspěch. První zemí, kde byla uvedena, byl Sovětský svaz. Hned na začátku distribuce filmu se Libuše stala snem sovětské mládeže, později se situace opakovala v NDR, v Československu a ve všech zemích socialistického bloku a potom i v zemích kapitalistických.

Libuše a Josef: Kdo byl skutečným vyvoleným herečky?

Libuše potkala svého prince 3 roky po své nejznamenitější roli. Josef Abrhám byl o 13 let starší a lidé si mysleli, že vztah nebude mít dlouhé trvání. Jenže manželé spolu prožili skoro 45 let, vychovali syna Josefa, který se také stal hercem. Libuše se moc nestýkala s novináři, chránila si soukromí. Podle ní všechno, co bylo potřeba lidem dát, předala svým uměním.

Poznámka: Článek je hodně krácen, vynechána jsou především životopisná data, která jsou u nás všeobecně známá a také pojednání o jiných filmových Popelkách.

Převzato z AiF.ru