Předávkování svobodou je pro stát smrtelné

Bývalý poradce ruského prezidenta Vladislav Surkov poskytl listu „Financial Times“ rozhovor, který okamžitě vzbudil pozornost. Přirovnal v něm Vladimíra Putina k římskému císaři Octavianu Augustovi, komentoval situaci na Ukrajině, počínání opozice a hovořil o kompromisu mezi chaosem a řádem. Čtenář nemusí s jeho pohledem souhlasit, může mu vytknout nepřesný nebo chybný výklad některých pojmů a událostí. V interview je sice cítit pisatelův anglosaský „nadhled“ na reáliemi v jiné zemi, nicméně je to čtení zajímavé, a proto jsem je pro vás připravil. (Pozn. překl.)

„Jsou dvě možnosti,“ říká Vladislav Surkov, když se usazujeme na svá místa. „První je anglosaská. Dám vám nabídku, můžete si vybrat, co chcete. Druhou možností je ruština. Není na výběr. Šéfkuchař vybírá za vás, protože nejlépe ví, co chcete,“ usmívá se Surkov.

Navrhuji ruskou variantu. A tak začíná jídlo bohatě protkané alegoriemi a metaforami, které připravil muž, jenž pomohl zardousit mladou demokracii v Rusku a nahradit ji ubohou parodií politické reality, z velké části napsanou podle scénáře.

Surkov je zakladatelem „putinismu“ a jedním z jeho hlavních nástrojů. Je architektem ruské „suverénní demokracie“, údajně otevřeného systému se známým výsledkem: Volby jsou vypsány, kandidáti vedou kampaň, voliči odevzdávají hlasy, volební urny jsou otevřeny a pokaždé vyhrává stejná osoba. Její základní myšlenkou je, že svoboda jednotlivce je nahrazena stabilitou státu, což znamená falešné opoziční strany, přísnou kontrolu médií a nepřekonatelné překážky pro registraci na kandidátních listinách politických osobností, které režim neschvaluje, což je kompenzováno iluzí tradičních atributů skutečné demokracie.

Šedý kardinál, novodobý Rasputin, ruský Richelieu: Surkov jako dokonalý zákulisní manipulátor Kremlu vyčerpal svůj seznam klišé. Nikdy nekandidoval, ale více než deset let byl Putinovým hlavním ideologem a podle všeho i jeho nejbližším politickým důvěrníkem. Následně dohlížel na anexi Krymu v roce 2014 a na ruské zapojení do probíhající války na východě Ukrajiny.

Surkovovi je buď 56, nebo 58 let – podle toho, které verzi jeho životopisu věříte. Podle měřítek ruské politiky se právě blíží svému vrcholu. Za vysokými zdmi Kremlu z červených cihel však již neexistuje, protože se s Putinem loni na jaře rozešel.

A nyní, po vypracování scénáře pro ruskou demokracii, za mě prostě rozhoduje, co budu jíst. 

V odlehlém koutě elegantní restaurace na střeše luxusního moskevského obchodního domu Surkov, oblečený v džínách a svetru, říká, že jeho odchod je definitivní a že za rok, který strávil mimo Putinovu vládu, pochopil „pravý význam klidu“. Od svého odchodu se drží v ústraní, publikuje poezii a, jak říká, vyměnil politické řízení za politickou filozofii.

Menu restaurace Buro Tsum, Petrovka 2, Moskva: Carpaccio ze zelené zeleniny v bílém lanýžovém oleji, Carpaccio z tuňáka, Sladké hovězí maso s parmazánem, Grilovaný mořský vlk s pečenými rajčaty a cuketou bellini, Panna cotta s granitou z granátového jablka, 1 láhev šampaňského Perrier-Jouët Blanc de Blancs.

Redakce Financial Times nemohla toto jídlo zaplatit, ale přispěla 200 librami na charitu. Objednáme si šampaňské (Surkov tvrdí, že pije jen šumivé víno), a když přinesou první z pěti předem objednaných jídel (směs sotva rozeznatelné nakrájené zeleniny utopené v lanýžovém oleji), položím rozumnou otázku: „Jak se dá demokracie zničit tím, že se vylepší její fasáda?“ „V Sovětském svazu byla velká jednotvárnost. A tato jednotvárnost zničila Sovětský svaz, protože lidé potřebují rozmanitost. Ale v 90. letech jsme měli rozmanitost. A tato rozmanitost ničila Rusko ještě rychleji,“ začíná. 

„Nějakou dobu jsem studoval na kulturním institutu. Studoval jsem Commedia dell’arte. Počet postav v něm je omezen: Pantalone, obchodník. Tartaglia, soudce. Harlekýn, hloupý sluha. Brigella, chytrá služebná. Kolombína, mladá dívka a tak dále. Skupina masek je sice omezená, ale reprezentují všechny vrstvy společnosti.“ Zpočátku mě tato odbočka zmátla jako výčet italských divadelních postav, ale brzy mi bylo jasné, že „lidé se potřebují vidět na jevišti,“ pokračoval. „V této komediální masce je režisér, je tu zápletka. Tehdy jsem věděl, co musím udělat.“ 

„Museli jsme lidem nabídnout rozmanitost. Tuto rozmanitost však bylo třeba kontrolovat. A pak by byli všichni šťastní. A zároveň by se zachovala jednota společnosti… Funguje to, tento model funguje. Je to dobrý kompromis mezi chaosem a řádem.“

Později v rozhovoru Surkov vyložil svou základní doktrínu, aniž by se pouštěl do nějakých podrobností: „Předávkování svobodou je pro stát smrtelné. Vše, co je lékem, může být jedem. Vše je otázkou dávkování.“

Surkov vyrůstal 300 kilometrů od Moskvy, vychovávala ho matka a čečenský otec, který ho opustil, když byl Surkov ještě mladý. Zařadil se mezi Putinovy příznivce, když se vydal jinou cestou než ostatní. Sloužil v sovětské armádě, pracoval jako soustružník v továrně a několik let „kouřil a bavil se s hippies a dalšími podivnými lidmi“, poté se ocitl v chaotickém světě rodícího se ruského kapitalismu – nejprve jako bodyguard a poté jako vedoucí reklamního oddělení bankovního a ropného magnáta Michaila Chodorkovského. Chodorkovskij byl později zbaven majetku, uvězněn a poté opustil zemi, zatímco Surkov pracoval v Kremlu.

V roce 1999 byl po práci pro ruskou státní televizi jmenován asistentem Alexandra Vološina, šéfa administrativy prezidenta Borise Jelcina. Když Putin na přelomu tisíciletí nastoupil do čela Kremlu a Surkova zdědil, byl Surkov jmenován zástupcem šéfa jeho administrativy. 

„Když došlo ke změně moci, bylo mi naprosto jasné, že osobnost nového vůdce poskytuje příležitost. S příchodem Putina jsem si uvědomil, že všechno, co jsem chtěl udělat, se dá udělat teď“.

Surkov přišel do Kremlu v době, kdy ruské demokracii bylo pouhých osm let. Za tuto krátkou dobu Jelcin přežil pokus o státní převrat, málem přišel o prezidentský úřad ve prospěch komunisty a fakticky se stal rukojmím Kremlu pro malou skupinu obzvláště blízkých podnikatelů, kteří vládnou dnes.

Mladý pracovitý politický technolog se okamžitě pustil do práce a vytvořil Putinovi stranu – dnešní Jednotné Rusko, která vyhrála všechny volby, jichž se zúčastnila. Současně pomáhal vytvářet další strany, například nacionalistickou stranu Rodina, formálně nezávislou, ale řízenou Kremlem, která vznikla, aby do svých řad přilákala nespokojené občany, kteří by jinak mohli volit skutečné Putinovy odpůrce, například levicové radikály.

Říká mi, že Putin s jeho pomocí vytvořil „nový druh státu“. Svého bývalého šéfa považuje za novodobého Oktaviána, římského vládce, který nastoupil po Juliu Caesarovi.

„Octavianus se dostal k moci, když se národ, lid bál války. Vytvořil jiný typ státu. Už nebyl republikou…. Zachoval formální instituce republiky – existoval senát, tribun. Ale všichni se podřizovali jednomu muži, poslouchali ho. Spojil tak touhy republikánů, kteří zabili Caesara, a touhy obyčejných lidí, kteří chtěli přímou diktaturu,“ říká.

„Putin udělal totéž s demokracií. Nezrušil ji. Spojil ji s monarchickým archetypem ruské vlády. Tento archetyp funguje. To se nikam nepoděje… Má dostatek svobody i řádu.“

Mluví s lehkostí. To se nedá říci o odpůrcích Putinovy skryté autokracie, jako je Alexej Navalnyj, vůdce ruské opozice, který navzdory opakovaným pokusům o atentát zmobilizoval statisíce protestujících proti režimu. Loni byl otráven bojovou nervově paralytickou látkou. Podle jeho slov si atentát objednal Kreml. Poté, co se uzdravil, byl zatčen a uvězněn. V reakci na to vyšly letos v zimě do ulic desetitisíce Rusů, které policie brutálně zbila a zadržela.

Je to prvek demokracie vytvořený Surkovovým scénářem?

„Když jsem v roce 2000 začínal, navrhl jsem velmi jednoduchý systém pro zajištění zákona a pořádku. Opozici dělíme na systémovou a nesystémovou. A jaká je systémová opozice? Je to opozice, která dodržuje pravidla, zákony a zvyklosti,“ říká s odkazem na opoziční strany řízené Kremlem.

Upozorňuji ho na tento zjevný paradox. Opozice loajální k těm, kdo určují pravidla, není žádnou opozicí. Pokračuje a trvá na svém. 

„Druhým požadavkem je, aby nepracovali pro cizí vlády. Pokud to udělají, nemohou zastupovat Rusy, porušuje to naši suverenitu,“ říká. „Jak tomu zabránit, jak to zakázat, je otázkou vkusu a záleží na charakteru určitých lidí.“

Navalného organizace byla prohlášena za „zahraničního agenta“ a jejím členům bude zakázáno kandidovat ve volbách. Její představitelé popřeli, že by dostávali finanční prostředky ze zahraničí.

Ptám se ho, zda je pobouřen zvýšeným násilím, které policie letos na jaře použila proti demonstrantům. Usměje se a řekne, že nemá tušení. Radím mu, aby se zúčastnil protestu. „Já? Proč bych to dělal?“ odpoví a tváří se uraženě. „Všude se stát brání,“ oponuje. „Omlouvám se, říkám jednoduché věci jako kremelský propagandista, ale je to zřejmé. Ve všech zemích jsou nezákonná shromáždění potlačována silou. Proč bychom měli dělat věci jinak?“

„Tento muž je nepřijatelný. Navalnyj je nepřijatelný,“ říká. „Neměl by být součástí ruské politiky. Němci ho milují, ať ho zvolí do Bundestagu… Mohou mu dát německý pas.“

Není těžké tuto nacionalistickou rozpustilost rozpoznat, když se pozorně podíváte na uhlazeného intelektuála, který míchá biblické citáty s teoriemi  finančního trhu a během svého působení ve vládě měl ve své kanceláři obrázek zesnulého amerického rappera Tupaca Shakura.

Číšníci se ohánějí kolem. Po nevydařeném salátu situaci napraví lahodné carpaccio z tuňáka. Následují plátky vynikajícího hovězího masa s „krví“ pod strouhaným parmazánem. Surkov se jídla sotva dotkne a jen po malých doušcích se napije šampaňského.

Surkov se v roce 2011 přesunul z Kremlu na post místopředsedy vlády a v květnu 2013 byl z vlády propuštěn. Jeho soupeři jásali, když jeho „regentství“ skončilo. Po čtyřech měsících se však vrátil – tentokrát jako Putinův oficiální poradce, který měl dohlížet na politiku vůči Ukrajině. Toto jmenování mělo stejně seismické důsledky jako to první. Surkov mi vypráví, že v 90. letech, kdy pracoval pro Chodorkovského, napsal jednomu vysoce postavenému politikovi memorandum, v němž tvrdil, že Rusko musí získat zpět Krym, černomořský poloostrov, který se po rozpadu SSSR stal součástí nezávislé Ukrajiny. Přiznává však, že Rusko v té době nemělo dostatečné zdroje ani organizaci.

V únoru 2014, pět měsíců po Surkovově jmenování, vstoupily neoznačené ruské jednotky na Krym, aby se zmocnily strategických zařízení a podpořily proruské separatisty, kteří požadovali nezávislost na Kyjevu. O měsíc později se obyvatelé Krymu v referendu, které Valné shromáždění OSN označilo za nezákonné, vyslovili pro připojení poloostrova k Rusku. Ve stejné době začaly Moskvou podporované proruské skupiny na východě Ukrajiny přebírat kontrolu nad regionálními institucemi a účastnit se ozbrojených střetů se státními bezpečnostními službami – střetů, které přerostly v plnohodnotnou válku, jež trvá dodnes.

Surkov se neomlouvá a vystupuje jako člověk, který se snaží Ukrajině pomoci, a ne ji rozdělit, protože je dlouhodobě rozdělena mezi Východ a Západ. „Ukrajinci si dobře uvědomují, že jejich země v tuto chvíli vlastně neexistuje. Řekl jsem, že v budoucnu může existovat. Národní jádro existuje. Jen se ptám, jaké by měly být hranice, státní hranice. A to by mělo být předmětem mezinárodní diskuse,“ říká. „Dokud takového výsledku nedosáhneme, boj za Ukrajinu se nezastaví. Může to odeznít, může to znovu propuknout, ale určitě to bude pokračovat.“

„Země se může přeměnit v konfederaci s velkou svobodou pro regiony, aby mohly samy rozhodovat o svých záležitostech,“ pokračuje, „mezi dvěma kostmi musí být měkká tkáň. Ukrajina se nachází přímo mezi Ruskem a Západem a jejich geopolitická síla Ukrajinu roztrhne.“

Surkov označuje Minské dohody – mírové dohody podepsané Moskvou, Kyjevem a proruskými ozbrojenci – za akt, který „legitimizoval první rozdělení Ukrajiny“.

Připomínám mu, že podle mezinárodního vyšetřování, které Moskva neuznává, bylo od roku 2014 v bojích zabito 14 000 lidí, včetně 298 civilistů na palubě letu MH17 malajsijských aerolinií, který sestřelili proruští ozbrojenci. Podle Surkova to bylo „zarmucující“. 

„Jsem hrdý na to, že jsem se podílel na tomto návratu území, na jeho znovuzískání. Byl to první otevřený geopolitický protiútok Ruska [proti Západu], a to tak rozhodný. Byla to pro mě čest,“ říká. „Dalo se to udělat lépe? Samozřejmě jsme mohli… Ale dopadlo to tak, jak to dopadlo.“

Během svého působení u Putina se Surkov projevil jako obratný propagandista a mazaný manipulátor veřejných nálad. Podílel se na vzniku hnutí Naši, nacionalistické mládežnické organizace, která uctívala Putina a šla po předpokládaných nepřátelích státu. Velká část kremelské propagandy, kterou šíří hordy trollů, státní televize a sociální média, se připravovala na jeho stole.

„Lidé to potřebují,“ říká v reakci na moje slova, že velká část této propagandy je nebezpečná. „Většina lidí potřebuje mít hlavu plnou myšlenek.“

„Nebudete lidi krmit nějakými vysoce intelektuálními řečmi. Většina lidí jí jednoduchá jídla. Ne to, co jíme dnes. Většina lidí obvykle zastává velmi jednoduché názory. To je v pořádku. Existuje vysoká kuchyně a McDonald’s,“ směje se, „na celém světě všichni takové lidi využívají a podvádějí je“.

V určitém okamžiku však upadl v nemilost kvůli svým metodám. Podle jeho vlastních slov se stal „příliš nepříjemným“.

„Když někdo zastává určitou pozici a lidé o něm tak dlouho mluví, že je loutkář, že dusí demokracii, že je Pobědonoscev (reakční poradce tří ruských carů 19. století) a Rasputin, to také je podstata ohavnosti,“ říká. „Vláda čas od času musí takové lidi vyhodit…. Je třeba je nahradit jinými, aby přestali otravovat lidi.“

Tvrdí však také, že jeho definitivní odchod byl „společný“ a že spolu s ním zmizelo i potěšení z toho, že člověk vydává stát jedné strany za demokracii.

„V roce 2000 to bylo neuvěřitelně vzrušující. Bylo to poprvé. Všichni říkali: „Páni!“ vzpomíná. „Co dál? Tohle auto jsem postavil, ale přestalo mě bavit ho řídit. Chtělo to více trpělivých lidí, kteří by seděli u svých stolů. Já nejsem řidič.“ A přesto je zjevně rád, když má všechno na starosti a řídí. Bez mého vědomí již účet zaplatil. Protestuji a odvolávám se na pravidla Financial Times. Nesouhlasí s tím a odvolává se na své vlastní.

Surkov po svém odchodu zmátl ty, kdo Kreml sledují, tím, že po své rezignaci zůstal ve stínu – nestal se politickým emigrantem ani nenastoupil na pozici v lukrativním podniku. Na mé neodbytné otázky ohledně možného návratu „do stáda“ kategoricky odmítá odpovědět. Když však odnesli talíře s panna cottou a já se ptám na jeho roli při dalším předávání moci v Kremlu, jeho zdrženlivost konečně „povolí“.

„No, uvidíme, jak to dopadne. Čekají nás zajímavé věci. Dojde k mnoha novým dramatickým proměnám,“ říká. „Ano, chci vědět, kdy se to stane. Pokud se toho dožiju… A až se to stane, budu mít práci“.

Zdroj: Inosmi

Vladislav Surkov (1964) je ruský státní činitel, autor koncepce „suverénní demokracie“; od března 2004 do února 2020 poradce V.V. Putina.

Stanův komentář: Otřesný případ neprofesionální žurnalistické práce „prestižního“ britského média. To nebyl rozhovor, ale pamflet.