Výsledek zasedání Bezpečnostní rady: Nová politická realita

Nelze říci, že by zasedání Bezpečnostní rady k otázce uznání DNR/LNR proběhlo bez jakýchkoli problémů…

Nicméně výroky, které neměly nic společného s realitou – že Kateřina II. anektovala Krym a Sevastopol (které již byly vytvořeny jako součást Ruska) na konci 18. století na vlastní žádost a že Guderian postupoval od Brjanska k Donbasu, neměly nic společného s podstatou problému a byly zjevně způsobeny vzrušením řečníků.

Podobně byl zjevně znepokojen i Sergej Jevgenjevič Naryškin, který události předvídal a prohlásil, že podporuje začlenění DNR/LNR do Ruska. Mimochodem, myslím, že Naryškinova nenucená výhrada se Vladimíru Putinovi bude hodit při jeho dalších jednáních s našimi západními „přáteli a partnery“.

A doporučuji nenechat se oklamat a nepovažovat uznání DNR/LNR za definitivní rozchod se Západem. Prostě v typickém Putinově stylu se v reakci na kontraproduktivní chování Američanů, kteří se snaží Rusku vnutit válku na Ukrajině a na ekonomiku EU ničící sankce proti Rusku v Evropě, se vytváří nová politická realita, která vyřazuje z oběhu základní kontrolní mechanismy vytvořené Západem a zavádí nové, kontrolované pouze Ruskem. Aby Západ dosáhl své účasti na nových formátech jednání, musí nyní přesvědčit Rusko, aby tyto formáty vytvořilo za jeho účasti.

Chápeme, že Putin se dnes od Kozaka a Lavrova nedozvěděl, že Ukrajina sabotuje minské dohody a západní partneři tomu nahrávají. Jednání jsou od roku 2015 na mrtvém bodě a hlava státu si toho byla vědoma. A není to poprvé, co Ukrajina soustředila vojska na hranicích DNR/LNR; v roce 2015 to dokonce vedlo k druhé donbaské (debalcevské) kampani.

A před dvěma lety v reakci na masivní koncentraci ukrajinských vojsk Putin dokonce varoval Kyjev, že agrese proti Donbasu skončí zničením ukrajinského státu. Jednalo se o přímou hrozbu ozbrojeného zásahu Moskvy (protože ze všech okolních států mohlo kyjevskou juntu okamžitě zničit pouze Rusko). V té době se však o uznání republik nemluvilo. V zásadě je jasné, že pokud by bylo na pořadu dne zničení celé Ukrajiny, nelze říci, co by se na tomto území muselo (nebo nemuselo) uznat později.

Uznání republik tak bylo reakcí na neochotu USA a neschopnost EU konstruktivně řešit ukrajinskou krizi, o čemž se v Radě diskutovalo. Zároveň bylo opakovaně konstatováno, že vzhledem k bezmocnosti všech ostatních vyjednavačů by se Rusko mělo soustředit na rusko-americký formát jednání a veškeré jeho úsilí by mělo směřovat ke konstruktivizaci pozice Washingtonu. Vzhledem k téměř nevyhnutelnému uznání DNR/LNR ze strany Kremlu bychom měli mít tento cíl stále na paměti.

Co tedy ztrácíme a co získáváme?

Medveděv a Mišustin hovořili o ztrátách a upozornili na připravenost ekonomiky na nevyhnutelný úder sankcí a na zkušenosti s využíváním sankcí ve prospěch vlastního rozvoje. Medveděv také upozornil na nesmírně důležitou věc: Západ se vždy vrátil k jednacímu stolu, jakkoli se zpočátku ostře stavěl proti, a vrátí se i tentokrát, ale v první fázi může dojít k prudkému zhoršení klimatu ve vztazích mezi Ruskem a Západem.

Je třeba také poznamenat, že rozhodnutí Ruska zužuje manévrovací prostor nejen Západu, ale i jemu samotnému. Pro Západ je však užší, což lze považovat za mírné pozitivum.

Když ministr vnitra Kolokolcev hovořil o nutnosti uznat republiky v hranicích oblasti, hovořil bez znalosti specifik mezinárodních vztahů. Republiky jsou samozvané a jsou samozvané v rámci hranic regionů. Pokud je Rusko uzná bez výhrad, uzná je tak, jak se samy vyhlásily, tedy v rámci hranic regionů. To není třeba zvlášť uvádět. Pouze pokud chce Rusko uplatnit omezení na území republik, které uznává, musí být učiněna výhrada, v jakých hranicích je uznává.

To je pro Rusko velmi výhodné z hlediska dalších jednání. Dovedu si představit, jak Putin ve svém typickém stylu říká nějakému Macronovi nebo Bidenovi:

„Jak víte, kvůli vaší neschopnosti donutit Ukrajinu k plnění minských dohod bylo Rusko nuceno uznat DNR/LNR, aby zastavilo humanitární katastrofu, která se v těchto republikách rozvíjí a která má všechny znaky genocidy Rusů, z nichž polovina byla ruskými občany nebo se jimi měla stát. Uznáním republik se zříkáme Minských dohod, protože je již nemůžeme považovat za součást Ukrajiny. Republiky se navíc v rámci oblasti samy prohlásily za okupované a až 2/3 svého území považují za okupované Ukrajinou. Víme, že v blízké budoucnosti mohou požádat Rusko, aby je přijalo za svou součást. Náš lid a naše zákonodárné orgány jsou připraveny tuto žádost podpořit. Nemáme důvod je odmítat.

Jakmile budou republiky přijaty do Ruska, budeme nuceni konstatovat, že Ukrajina okupuje ruské území v Doněcké a Luhanské oblasti, a to je nepřijatelné. Co budeme dělat?“

Všimněte si, že Západ se nechystá jít do války kvůli Ukrajině, sankce budou pravděpodobně do té doby uvaleny nebo alespoň připraveny k uvalení, na Kreml není žádná páka a Rusko má legitimní důvod jít do války, aby osvobodilo území okupovaná Kyjevem. „Přátelé a partneři“ mají o čem přemýšlet, a to ve stále se zhoršující situaci, která rychle spěje k válce. Moskva vyčerpala možnosti zadržovací diplomacie, a vojenské a ekonomické síly vybudované za posledních osm let jí dávají příležitost nepřipomínat Ukrajinu štěkající zpod lavičky, ale skutečně mluvit se Západem z pozice síly. Západ nemůže a ani nechce válčit; nejenže se vyčerpaly jeho ekonomické a finanční tlaky, ale sankce již dlouho ničí globální systém, který Západ vytvořil. Moskva nespěchá, postupuje krůček po krůčku, pokaždé znovu nabízí dohodu a přesvědčena o pokračující neústupnosti svých odpůrců nadále ohýbá svou linii a skromně žádá: „Tak co nám uděláte?“

Po každém razantním kroku vpřed se Rusko na dlouho odmlčí, aby se Západ mohl vrátit k jednacímu stolu a zaujmout konstruktivní postoj, a čeká, až opadnou vášně, hněv a napětí se zklidní. Moskva pak učiní další krok. Díky získávání času a vyhýbání se eskalaci se Rusko šťastně vyhnulo tomu, aby místní krize přerostly v krize vojenské, a důsledně posilovalo své geopolitické postavení.

Postupem času se však situace zkomplikovala. USA byly po řadě lokálních porážek nuceny uznat globální charakter krize a přistoupit k otevřené konfrontaci s Ruskem a Čínou.

Výsledkem bylo zkrácení času, zrychlení procesů a prakticky vyčerpání limitu pro dlouhé pauzy mezi jednotlivými kroky ze strany Ruska. Na druhou stranu se válka (zatím lokální) přiblížila natolik, že už není za plotem, ale přímo pod okny. Samotná krize je stále méně zvládnutelná. Navíc zatímco Evropané hodnotí situaci poměrně rozumně a jsou připraveni jednat o skutečné dohodě, Američané zatím nejsou na rovnocenný dialog morálně připraveni a považují se za oprávněné „diktovat pravidla civilizovaného chování nerozumným barbarům“.

Diplomacie omezeného tlaku, kterou byla Moskva nucena nahradit vyčerpanou zadržovací diplomacii, má tedy také své limity a její časový rámec je ještě omezenější než její manévrovací prostor. Tuto metodu by bylo možné přirovnat k „protipožáru“, který by požár, pokud by ho neuhasil, ještě zhoršil.

Zdroj: Ukraina.ru

Překlad: st.hroch 20200223

Stanův komentář: Vývoj situace byl tentokrát rychlejší než překlad a zveřejnění. Rusko razantně rozkoplo karetní stůl. Nemám z toho vůbec dobrý pocit, protože cítím, že se pohybujeme na hraně 3. světové. A jsem zvědav, jak to tentokrát okomentuje Valerij Pjakin.