K úloze mýtů v dějinách (12.díl)

(p.kuzvart@email.cz)

Skončili jsme minule víceméně závěrem, že obranný obrat k národovectví, k nacionalismu, jakkoli v daných kontextech vcelku pochopitelný, bývá nejen pravidelně příležitostí k obživnutí tradičních národoveckých mýtů nebo i ke vzniku nových, ale bývá i příležitostí k renesanci zbožnosti, bývá impulsem k šíření této specifické oblasti mytických soustav. K obnově náboženství zpravidla nikoli v jeho tolerantních či dokonce ekumenických formách, ale právě v radikálně obnoveném, výrazně fundamentalistickém vydání. Podobně obrat k dějinným tradicím a ke konzervatismu bývá příležitostí k obnově a novému šíření různých národoveckých, sekulárních i polonáboženských mýtů a také náboženství samotných. To, co bylo v sekulárním prostředí demokratického liberalismu už delší dobu víceméně zasuto v historii, nyní náhle ožívá a vrací se. Lidmi to bude pociťováno často jako osvěžující “návrat ke kořenům”, k tradicím, jako konečně nastavší žádoucí odklon od vyšeptalého a zprofanovaného radikalistického progresivismu Jako zvrat k tradicím a stabilitě, k tradičním jistotám starých časů, jež si ovšem máme sklon vždy dodatečně poněkud idealizovat. Někdy může následovat takový zvrat po zklamání a vystřízlivění z utopických nadějí a blouznivých předpovědí, z dobových iluzí až chiliasmus připomínajících. Z blouznění o bezprostřední, blízké, zásadní a dějinně převratné proměně světa, pronikavé dějinné diskontinuitě, jež se ovšem – toužebně očekávána – jaksi nedostavila, anebo nakonec dopadla v praxi o hodně jinak, než se vysnilo. 

Je to zajímavé, ale všechny náboženské kulty procházejí velmi navzájem podobnými vývojovými fázemi. Nejprve to je jakási přípravná fáze tvůrčích aktivit otců zakladatelů. Těch, kdo postupně píší, přepisují, rozšiřují a upravují základní doktrinální texty. Často jde o špičkovou intelektuální produkci své doby. Příkladů je mnoho. Učenec Zarathuštra jako autor filosofického fundamentu, na němž pak vyrostlo perské státní náboženství zoroastrismus, nebo práce řady generací židovských spisovatelů a proroků, z jejichž výstupů postupně vznikal biblický Starý zákon, impozantní soubor starých pověství židovských. Pak následuje formování a zrod kultu. Kolikrát jde zprvu o úzkou sektu pravověrných učedníků a následovníků. V této fázi velké množství kultů v zárodečném stavu zaniká, obrací se do sebe a degraduje na uzavřené sekty nebo se může eklekticky, synkreticky proplést a prokombinovat s jinými kulty (to se ale stává po celou dobu života toho kterého kultu). Ty nové náboženské kulty, jež se osvědčí a uchytí, čeká pak období ofenzivního růstu a expanze, fundamentalistického triumfalismu toho konečně již jedině správného a samospasitelného náboženství, které si klade za cíl dobýt a obrátit celý svět na svou jedině pravou víru. Ale dříve nebo později narazí na geografické, vojenské či jiné limity. Expanze končí a začíná fáze zralosti, kdy postupně sílí tendence ke stabilizaci a zajišťování dobytých společností a území. Sílí snahy o odklon od původního fundamentalismu a přísného zachovávání prvotně uložených pravidel. Původně nesmlouvavá, militantní víra se jaksi liberalizuje. Na hranicích své vlády je také nevyhnutelně konfrontována s jinými náboženstvími a musí s nimi hledat modus vivendi, alespoň někde a alespoň někdy. Uřezávání hlav nevěřícím je sice z pozice náboženských fundamentalistů zbožná a zábavná činnost, ale ve fázi zralosti a stabilizace už se s ní jaksi nevystačí. A opakovaně se začínají prosazovat snahy o obrodu víry, o návrat k původní čistotě a autenticitě mladého, svěžího a radikálního kultu – ovšem ve formách dobově limitovaných a idealizovaných představ z časů podstatně pozdějších. Občas mají obrodné proudy docela úspěch, aby následně procházely obdobnými stádii vývoje jako celý kult: Intelektuálními výboji zakladatelů, následnou expanzí, pak zralosti a stabilizací spojenou s ústupem od fundamentalismu až k zániku a splynutí s náboženským mainstreamem nebo jinými ideovými proudy v dějinách daného kultu. Vliv kultu samotného pak pozvolna upadá, skončila ideová progrese, byla vystřídána kostnatěním a ukončením ideového rozvoje. Bezděky je opouštěn prostor, který může zabrat nějaký nový, radikální, útočný a fundamentalistický nástupnický kult. A tak to může jít pořád dokola. Dokud se nezrodí sekulární společnost. Což se nemusí stát vždy a už vůbec ne všude. Ale i když vznikne, tak i tu lze nějakým tím novým náboženským kultem v příhodné společenské (například krizové) situaci převálcovat a vytěsnit sekularismus, nahradit to zase nějakým většinově se rozšířivším náboženstvím. 

Rizika nábožensko-fundamentalistického zvratu v Evropě nepochybně existují i nyní, v moderní době. Podívejme se na rozmach charismatických křesťanských hnutí v USA a jejich expanzi do Latinské Ameriky. Pohleďme na islamizaci dosud dost tolerantních a sekularistických modernizujících se společností v Iráku a Afghánistánu. Pozorujete také se zvyšující se úzkostí postupnou islamizaci západního Balkánu? Pokud přijmou Albánii do EU, budou mít muslimové bránu do Evropy dokonale otevřenou. Vezměme v úvahu ofenzívní šíření středověce intolerantních nauk sunnitského islámu z dosud víceméně feudálního společenského a politického prostředí na Arabském poloostrově a kolem Perského zálivu. Šíitský Irán je také vlastně od konce 70. let, kdy v revoluci padl prozápadní šáhův režim, teokratickou diktaturou islámského duchovenstva. (22)

Podstatnou otázkou pro účinné řešení otázky uchování stability evropských tolerantních poměrů je, aby ateisté (osvícení, tedy tolerantní a kooperativní ateisté, nikoli potřeštění, nenávistní a umanutí sektářští agitátoři) měli s kým na obraně stěžejních evropských kulturních hodnot spolupracovat, s kým spojit své síly. No jo, ale jakpak takové spojence – osvícené věřící různých denominací poznáme? Poznávacích znaků bude určitě možno rozlišit víc, já bych ale radil jednoduše se spoléhat na pouhá dvě kritéria. Tím jedním, které se přímo nabízí, je jejich vztah k jiným kultům a k ateismu. A to z hlediska jejich aktuální věrouky a doktríny. Ale také, jak to vypadá v praxi. To určitě vypoví hodně. 

Druhým kritériem může být vztah příslušného náboženství nebo jeho dílčí denominace k teorii biologické evoluce. Ta je dnes již vzhledem k technologickému pokroku vědeckých metod zkoumání cestou porozumění dědičných informací živých organismů víceméně ve svém celku verifikována. Lze očekávat pouze možná dílčí upřesnění a doplnění, nikoli principiální zvrat celé evoluční biologie někam zcela mimo obrysy aktuální teorie. Je tedy příhodným, relativně stabilním a tedy užitečným etalonem. Půjde o to, jak se které náboženství nebo jeho dílčí denominace vztahují k biologické evoluci, tady bude možno rychle a jednoznačně zjišťovat míru jejich fundamentalismu a ortodoxie, sílu tendence vykládat doslova posvátné texty a rozumět jim doslovně a na tomto doslovném (zpravidla přímo božím) poselství také trvat. Čím víc ale chápou obsah těch textů jako obrazný a symbolický, pouze obecně inspirující a naznačující souvislosti, východiska a možná řešení, tím budou zpravidla modernější, tolerantnější a schopné i ekumenických aktivit a spolupráce s jinověrci nebo nevěřícími. Tím spíš jim také bude záležet na uchování sféry svobody vyznání a na tolerantním ovzduší ve společnosti.

Zarytí fundamentalisté a intolerantní sektáři by rozhodně neměli být podporováni z veřejných zdrojů a měli by být pod agenturním, zpravodajským monitoringem a dohledem. Zkušenost učí, že až se to bude nejmíň hodit a čekat, mohou vpadnout velmi ofenzívně do většinového společenského prostoru a pokusit se získat podstatný vliv a masové zázemí podporovatelů a členů. 

Ty druhé, tolerantní věřící by bylo třeba podporovat a také s nimi vést příslušný názorový dialog a mít je k praktickému, akčnímu propojení proti společným nepřátelům a společně nebo obdobně pociťovaným rizikům. Spolupráci na zajištění a obraně reálné náboženské a světonázorové tolerance jako základny evropské kultury a kulturních hodnot, jež je nutno hájit v zájmu obou spojenců: Tolerantních věřících i tolerantních ateistů. Pokud jde o evropské obyvatelstvo, měly by citlivost k těmto otázkám a cílený vzdělanostní přehled být školstvím zaváděny do společnosti.

V dalších pokračováních již půjde o zcela konkrétní křesťanskou věroučnou dogmatiku, především tu římsko-katolickou. V této souvislosti bych chtěl předeslat, že mi vůbec nejde o skandální odhalení ani o skandalizační odsudky kohokoli. Vůbec mi nejde o to, vyvyšovat se nad někým, vysmívat se někomu nebo někoho pro jeho víru jakkoli dehonestovat či jinak poškozovat. Pokud snad budou v dalším výkladu pro věřící citlivá konstatování uváděna, zvažována a rozebírána, není to nikterak míněno jako útok na náboženskou víru, na náboženský kult nebo na církevní hierarchii. Půjde výhradně o věcné zkoumání a pro častý nedostatek spolehlivé dobové faktografie se bude třeba uchylovat nevyhnutelně také ke zvažování různých domněnek a hypotéz. Půjde o věcné prozkoumání dané problematiky v zájmu kritického zvážení těch domněnek nebo hypotéz a jejich odmítnutí nebo ponechání ve hře. Jde totiž zejména o to, přiblížit se maximální možnou mírou k odpovědi, jak to bylo doopravdy, nebo alespoň jak se to v reálu mohlo s jistou pravděpodobností odehrát. Půjde o nesnadné úsilí odfiltrovat tlusté a mnohovrstevné nánosy mýtů a alespoň v základních obrysech zahlédnout skutečný, zejména ústřední novozákonní příběh Jošuův. Půjde o snahu minimalizovat Dichtung, tedy básnění, mýty, smyšlenky a co možná se přiblížit k Wahrheit, tedy k pravdě o tomto příběhu a jeho aktérech. A proč to všechno? Protože toto za nás ateisty nikdo neudělá a nám by mělo záležet na tom, aby každý měl právo vědět, než se rozhodne, zda půjde cestou mytické víry nebo pravdy.

(pokračování příště)

Poznámky a odkazy: 

(22) Islámské náboženství nerozlučně zkombinované s komplexním kodexem správného chování a jednání muslima je zajímavým příkladem kultu, který na rozdíl od evropského křesťanství neprošel vrcholně středověkým a novověkým vývojem, který charakterizovala postupná akceptace zbytků antické učenosti a její zapracování do náboženské doktríny, poté humanismus s reformací a následně osvícenství a nakonec výrazná většinová sekularizace společnosti, spojená se změnou role náboženství z podstatné součásti veřejné, politické moci, ze světského, mocenského panování ve sféru individuální intimní konfesijní a světonázorové volby a náboženské nebo bezvěrecké duchovní praxe. 

To islám neprožil a tím tedy neprošel. Zprvu dost liberální ve vztahu k antickému dědictví se nakonec přiklonil spíše k náboženskému fundamentu, udržování vlastních tradic a k výlučnosti právě tohoto svého kultu v duchovním životě společnosti. A tak se nám, Evropanům 21. století jeví jako barbarský a středověký. Nikoli náhodou. Ve skutečnosti takto vypadalo i evropské křesťanství, a to dlouho do středověku. V 7. – 9. století si oba kulty neměly co vyčítat a byly si svým fundamentalismem, intolerancí, bojovnou rozpínavostí docela podobné. 

Pak nastal rozchod, evoluce obou už probíhala odlišně. V Evropě pronikavý vývoj humanizace a omezování moci křesťanství přispěl beze všech pochyb k přípravě a spuštění průmyslové revoluce a nastolení všeobecně převládajícího sekularismu a liberalismu. V arabském a tureckém světě vývoj ve srovnání s evropským rozmachem nijak výrazně neakceleroval. A muslimové proto měli zažívat postupnou křesťanskou rekonkvistu, zdaleka nejen na Pyrenejském poloostrově, ale poté i cestou koloniálního podrobení muslimských zemí evropskými mocnostmi nebo jejich natlačení do závislého, polokoloniálního postavení. 

Může ještě islám projít pronikavou modernizací a jím ovládané společnosti postupnou sekularizací? Určitě to není vyloučeno, ale nesázel bych na to. 

Ilustrace: Jan Kadubec