K úloze mýtů v dějinách (2. díl)

Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)

K úloze mýtů v dějinách (1. díl)

Je nutno doplnit, že budeme muset zohlednit i lidské chybování, chyby a omyly v interpretaci zjištěných poznatků a také chyby v logickém vyvozování. Od chybujícího (selhávajícího) rozumu je nutno odlišovat nedostatek rozumu, tedy hloupost, chcete-li expresivnější vyjádření, tedy blbost, pitomost. Hloupost (nedostatek rozumu) se stejně jako chybování (selhávání rozumu) řadí mezi prvořadé dějinotvorné faktory. Nevědomost je síla, říkával Orwell. My doplňme, že i chybování a hloupost jsou silami, jejichž vliv není radno podceňovat. Ale nejde jen o jejich nesporný vliv na utváření, povahu a směřování dějinného pohybu nynějšího nebo již minulého. Chybováním a hloupostí je poznamenáno často i naše vnímání dějinného pohybu, jeho porozumění, interpretace a také jeho zaznamenávání a další zpracovávání a využívání těchto záznamů, v neposlední řadě při postupné mytizaci popisované událostí. Dochází tak k deformování, manipulaci, falšování a dezinterpretaci poznání a zaznamenání dějinného pohybu. Někdy se tak děje nechtěně, bezděčně, často však za nějakým vědomým a zamýšleným cílem či účelem. Cílem nebo účelem politickým, ideologickým, propagandistickým a podobným.

A tak se pravidelně stává, že popisy minulých dějů jsou nepřesné, přibližné, zjednodušující, nespolehlivé. Navíc od svého vzniku žije záznam minulých událostí už jaksi samostatně, má své vlastní autonomní osudy. Je opisován, nověji technicky rozmnožován, ale i znovu upravován, doplňován, přepracováván, seškrtáván a čím dál v čase od popisovaného, tím víc se stává vhodným základem pro vznik mýtů, mytizaci výpovědi o dané události. To se v záznamu některé nevhodné aspekty potlačí a vypustí, jiné se zvýrazní a přidá se libovolná dávka fantazie, kterou samotný záznam události svým obsahem vyvolává k životu a inspiruje. Zprvu jde navíc často jen o ústně tradované výpovědi o minulosti, jež jsou až s někdy dost výrazným zpožděním písemně zaznamenány. Pokud to celé probíhá desítky nebo i stovky let, je tu ústní přenos mezi vícero generacemi.

Pak se nelze divit, že zprvu naprosto reálná událost se nám ve svém společenském záznamu výrazně transformuje, mění, obohacuje a pokrucuje – a na konci tu není už téměř žádná faktografická výpověď, ale zato vznikl vyložený mýtus, který má s původní realitou kolikrát už hodně málo společného. A my tyto mýty pochopitelně konzumujeme, a to běžně, zcela bezděky a ve velkém množství, víceméně každodenně. A tak se stává, že si historii uvědomujeme, hodnotíme a znovuprožíváme ve formě seskupených, zřetězených mýtů, které nám ve zjednodušené, schematické a dodatečnými výklady doplněné formě sdělují už spíše jen čísi představu o historii, nežli historii samu. Žijeme v přesvědčení, že když se s mýty, jež jsou po ruce. seznámíme, tak známe daný úsek historie lidské kultury. Ale je to omyl, je v tom zrada: Známe mýtus, mytickou interpretaci na motivy dané události, nikoli soubor bezprostředních věcných poznatků o onom historickém ději.

Tak, a máme to obecně snad vcelku popsané. Jen ještě tuto poznámku: mýty a mytické chápání společnosti, zejména její minulosti, jsou vzhledem k našemu psychickému ustrojení, které je dáno vývojem biologické evoluce, víceméně nevykořenitelné. Nefungujeme jako odosobněné automaty, omezující se pouze na průběžnou reálnou zkušenost a její racionální zpracovávání. Jsme ovládáni instinkty a emocionalitou, jež se postupně vytvořily v průběhu statisíců let a dokonale nás tím přizpůsobovaly pro potřeby a nároky života sběračů a lovců v nevelké tlupě v tom kterém přirozeném prostředí pozemské biosféry. Ovšem pronikavý vývoj naší druhové kultury za posledních zhruba deset tisíc let (od konce poslední doby ledové a od poté proběhnuvší neolitické, zemědělské revoluce – největšího převratu ve vývoji moderního člověka a jeho druhové kultury) nás uvedl do umělého světa dříve netušených technických a kulturních vymožeností, do urbanizované společnosti, charakterizované mnohamilionovými megapolemi, těmito zhoubnými metastázami na těle biosféry Země. (3) Naše psychická výbava, instinkty, emoce, kognitivní schopnosti, to vše se však vcelku nezměnilo. Může se to samozřejmě také měnit a přizpůsobovat změnám životních podmínek, ale pouze biologicko-evolučně, tedy velmi pomalu, v řádu desítek a stovek tisíc let. Lidská kultura se ale mění a vyvíjí o dva a dnes již o tři řády rychleji. To, jak lidská mysl pracuje s poznatky, s logickým usuzováním, s mýty a pověrami je pořád víceméně stejné jako v prehistorických dobách. Proto jsme stále schopni chápat lidi žijící dosud v poměrech doby kamenné a docela si s nimi i porozumět.

A tak se stalo, že jsme od úsvitu existence moderního člověka až dosud (a asi budeme i nadále) přinejmenším zčásti obětmi mytického chápání reality, jež je jakousi naší trvalkou, kulturní hominidní konstantou. Mýty proto nelze zakazovat, ale jen racionálně analyzovat, vysvětlovat, případně rozumem vyvracet. Lidi nelze nutit, aby se vzdali mýtů, je možno jim pouze předestírat empirické a rozumové výpovědi o týchž tématech, událostech či osobnostech naší minulosti, ale kolikrát i současnosti, kterých se týkají, o nichž vyprávějí.

Jedním velmi důležitým druhem obzvláště propracovaných mýtů, jež nás provázejí od pravěku, je také náboženství, náboženské představy spojené s odpovídajícími kulty a obřady i dělbou činností a vším, co k nim náleží. Jde o sofistikované soustavy mýtů velice úspěšné co do rozšířenosti i mnohostranného společenského fungování. Náboženským mýtům nechybí abstrakce a dokonce se prakticky úplné odpoutávají od jejich reálného původu. Žijí si již podle vlastních pravidel a mění se, navzájem proplétají a ovlivňují již autonomně na realitě, sledujíce svou vlastní vývojovou trajektorií, svou vlastní logiku vývoje.

Je nutno zdůraznit, že člověk mýty aktivně vytváří a vyvolává, veden vlastními bezděčnými sklony a potřebami, veden vlastní emocionalitou a iracionalitou v sobě. Ale vedle toho se zčásti člověk také řídí i rozumovými úvahami a záměry, kolikrát se snaží záměrně manipulovat druhé, regulovat pomocí mýtů a z nich vyvozovaných a jimi sankcionovaných pravidel pro chování jedince i život společnosti a uspořádání a pohyb celých populací. Je tu tedy kombinace bezděčných tendencí k něčemu mytickému i záměrné tvorby mýtů a jejich sofistikovaných soustav tak, aby – v ideálním případě – existovala a fungovala komplexní soustava idejí a pravidel chování, regulující společenský život a prosazující či podporující to které uspořádání společnosti. Jsme bezděky manipulování ale také záměrně manipulujeme.

Posláním tohoto textu je nabízet faktografické a rozumové alternativy k mýtům, alespoň v několika příkladmých případech dějinných i aktuálních událostí a osobností. Může tu jít jedině o nabídku alternativ k jejich případné dobrovolné akceptaci, nabídku alternativního, nemytického nebo alespoň méně mytického výkladu minulosti. V některých případech půjde o pokus kriticky pojednat i naše soudobé mýty, jež naplňují naše hlavy, zaměstnávají naše uvažování a zaplňují, ba zaplevelují náš znalostní základ. Jde pouze o nabídku rozumových alternativ tak, aby nikdo, kdo žije v zajetí mýtů, nemohl dodatečně, až ten který “jeho” mýtus selže a bude usvědčen z iluzornosti a tedy zkrachuje – aby tehdy tento nemohl tvrdit: To mi nikdo neřekl! To já nevěděl a ani se dozvědět nemohl! Na to jsem nemohl přijít!! To jsem při nejlepší vůli nemohl tušit!

Ale mohl! Místo pohodlnosti, povrchnosti, pouhé emocionální dojmovosti, místo automatické nápodoby druhých a místo snadných, někdy i svůdných zjednodušujících vysvětlení mohl svobodně volit jinou, ovšem náročnější, méně pohodlnou cestu. Cestu poctivého zkoumání, shánění informací, rozumového usuzování podle pravidel logiky, cestu kritického nadhledu a vlastní průběžné kritické sebereflexe, snižující nebezpečí selhání a sejití na scestí, jež může vést zase k iluzím, zjednodušením, pověrám a mylným úsudkům, k selháním rozumu. Protože člověk je tvorem notoricky chybujícím a jedním z jeho nejnáročnějších ale vzácných výkonů je dokázat chyby alespoň občas nedělat nebo alespoň chybování omezit na minimum.

Právě proto, že tento rozumový přístup je v lidské populaci hodně menšinový, i proto abych se pokusil podat návod a představil rozumové řešení jako sice namáhavější, ale velmi zajímavé a inspirující, ba dobrodružné, píšu tento text a rozebírám některé mýty o minulosti a logiku jejich společenského fungování – ale i některé vybrané současné mýty zaplevelující nám naše hlavy namísto toho, abychom je měli otevřené pro vnímání těžko uvěřitelného světa kolem nás, pro snahu o jeho pochopení.

Dobrodružné to opravdu může být a bývá. Velké dobrodružství! Není totiž většího dobrodružství v lidském životě, nežli je proces lidského poznávání světa, pravdy o něm, vytváření svědectví pravdy o poznaném, ať už se tak děje cestou věd, filosofie, technických inovací, umění nebo krásného písemnictví. Ostatní lidská dobrodružství bývají povětšině primitivní, poněkud animální, často i směšná a stále víc jsou jen náhražkovými pseudoaktivitami, plytkou zábavou a prostým zabíjení času na prasečích pastvinách konzumu a komerce.

Lidský duch je přese všechny výhrady a omezení přece jen svobodný. Máme svobodu volby. Na motiv ze starého dobrého Goetha, je to možno formulovat takto: Naší klíčovou volbou je Dichtung oder Wahrheit, básnění nebo pravda. Mýtus nebo realita.

Další pokračování budou konkrétnější, dost polemická a tedy o hodně záživnější – slibuju!

(pokračování příště)

Poznámky a citace:

(3) Města jsou tu již asi deset tisíc let, ale zprvu nebyla příliš velká. Spíše to nejdřív byly zaprášené hliněné vesnice obehnané ochranným valem s kultovním objektem (chrámem, zikkuratem, obětištěm) uprostřed. Megapole vznikají nejpozději za římského císařství, kdy měla samotná imperiální metropole, tedy město Řím, přes milión obyvatel. Po rozpadu Západořímské říše, kdy se Itálií prohnaly barbarské nájezdy, se počet obyvatel opakovaně vyrabované a pobořené, rozpadající se metropole smrskl na pouhých pár desetitisíců, prý v jednu dobu na pouhých dvacet tisíc obyvatel. Ovšem i takový počet obyvatel znamenal v pokleslých středověkých poměrech po strašlivém kulturním úpadku z poloviny prvého tisíciletí našeho letopočtu opravdové velkoměsto. Řím se tehdy stal odumřelým korálovým útesem, vyběleným velkolomem na laciný stavební matriál pro postupné budování středověkého města.

Počátek novověku znamená start rychlého rozvoje měst a takový Londýn už lze opět nejpozději v prvé polovině 19. století považovat za megapoli své doby, imperiální (několikamilionové) velkoměsto, překotně rostoucí celé následující století průmyslové revoluce. A pak přichází rychlý vznik stále dalších megapolí, jež už zdaleka všechny nemají výsadní postavení imperiálních center, Nakonec nejrychleji a velmi živelně rostou velkoměsta v rozvojových zemích. Vzniká tak zhoubná celosvětová síť metastáz megapolí, jež v noci září naprosto neskutečně do okolního vesmíru. Ze své podstaty jsou megapole velmi zranitelné a trvaleji neudržitelné. Už Řím musel být v době císařství zásobován obilím až ze Sicílie a severní Afriky mohutně rozvinutým zámořským obchodem. Stačilo přerušit zásobovací trasy a došlo k jeho rychlému úpadku a výraznému vylidnění. Na řadu dalších staletí z něj zůstaly jen kolosální antické ruiny, obývané tlupami deklasovaných ubožáků.

Ilustrace: Jan Kadubec

K úloze mýtů v dějinách (3. díl)